# Lullabies

# Delicate

Jeden dlouhý, hluboký a pomalý nádech. Do břicha a potom nechat stoupat, zavřít oči, na chvíli zapomenout na všechen vzduch a zemskou přitažlivost, nechat po tvářích téct kapky deště a syčet oheň pod jejich tíhou. 

Po Uriahově špinavé tváři se pomalu sklouzla osamělá horká slza, zalechtala ho v pravém koutku úst a tak ji roztřeseně setřel hřbetem potetové ruky. Najednou ho opustila jistota a klid, všechna důvěra ve vlastní nohy. Zapomínal, kdo je. Zapomínal, jak se dýchá i jak by mohl natáhnout ruku a dotknout se její tolik bledé tváře. Zahlédnul, jak se její rty semkly do tenké linky a málem se nahlas rozesmál, když ji takhle viděl.

Byla tak roztomilá. Ty kočičí oči, stopy zlata v každém pohledu, něha v dotecích, když mu tiše vyčítala tohle všechno. Chodila přes všechny ty jizvy v jeho srdci, tak bezohledně dupala tlustou podrážkou bot, rozdrásala ho do krve. Stačilo pár slov. Stačilo párkrát odvrátit pohled, aby věděl, že ji nenechá odejít. Šel by a zbavil se vší té tmy na svých prstech, kdyby to mohlo něco změnit, kdyby mohla nějak pochopit, že na tom nezáleží. 

"Nemrač se na mě," chtěl jí říct, ale selhával mu hlas, jak dusil smích, který v něm vyvolávala její tvář. "Chci vidět, jak se usmíváš. Potřebuju tvůj úsměv."

Trochu roztála. Jako pokaždé. Možná ji Uriah už docela důvěrně znal. Možná už si stihnul zvyknout na tu chuť, když se natahoval k jejím rtům. Možná už si měl zvyknout na pocit třesu, kterým ho naplňovala, jako voda plíce, když se topíte. Natahoval se po ní jako malé dítě, krev mu prudce šuměla v uších, aby nějak zaplnila ticho, v kterém ho ona tak bezohledně nechala. 

"Prosím, usměj se. Jenom na chvilku," šeptal a sledoval, jak jeho vlastní prsty zanechávají na její bílé kůži černé cestičky. Pootevřela rty, sotva si stoupnula na špičky, aby mu nechala expolodovat plíce kouřem. Rozpouštěla se pod jeho nemotornými prsty, jak jí drtil zápěstí.

"Pust, Uriahu. Pusť mě."

"Nechoď. Potřebuju tě. Miluju tě."

"Ani nejsem skutečná," zavrtěla hlavou, nohy odlepila od země, postupně se mu vlívala do žil. Cítil ji v rukou, tíhu v nohou a bolest příliš silnou, aby mohl těm slovům uvěřit. 

"Pro mě jsi skutečná. Nenechám tě odejít," stáhnul ji zpátky, v uších ho pálilo, někdo hrozně křičel. Klidně to mohl být on sám - kdyby si byl jistější, kdyby alespoň poznal vlastní hlas, kdyby nějak vyhnal ten zmatek. Věděl jen, že ji potřebuje. Strašně moc ji potřebuje. Víc než dýchat, víc než cokoliv na světě. 

Jeden dlouhý, hluboký a pomalý nádech. Do břicha a potom nechat stoupat, zavřít oči, na chvíli zapomenout na všechen vzduch a zemskou přitažlivost, nechat po tvářích téct kapky deště a syčet oheň pod jejich tíhou. 

Ani už to nebyl déšť, slzy mu smývaly z tváří prach a popel, zády narazil do zdi, najednou zahnaný do rohu. Srazila ho k zemi aniž by se ho musela dotknout. Zničila ho už jenom tím, že najednou byla pryč.