Je sedm. Večer, takže už moc nesvítí, ale pořád je teplo. Bude pršet a už dopředu je cítit, že to bude síla. Než jsem odešla z domu, zavřela jsem okno, ale teď toho lituju, protože vím, že až se tam vrátím, nebudu se tam moct ani nadechnout. Hodně fouká. Vítr se mi opírá do zad a snaží se mi prokličkovat mezi prameny vlasů. Když jsem byla malá, vždycky jsem čekala, že mě dokáže zvednout a přestanu se dotýkat země. V tu chvíli na to myslím, ale výjmečně to není proto, že bych odsud chtěla uletět, ale jen kvůli tomu pocitu, že se nedotýkám země, že nepůsobí gravitace. Rozhlídnu se a potom stejně trochu vyskočím. Jeremy Dunn se mě ptá, jestli ho poslouchám a zpívá, že je mu to líto. Nevím, která konkrétní část mě tu lítost vyvolává, ale chápu. I mně je to líto. Směju se, když přijde s tím, že Ježíš cítí moji bolest a pomůže mi ji nést, ale stejně vím, že odpověď je ano, když se ptá, jestli bych ho mohla milovat. Mohla. Za ten hlas, za ten cit, za tu hudbu. Za to, jak dělá tenhle moment volnej a plnej naděje, i když se vůbec nic nezměnilo a není vůbec nikdo, kdo by poslouchal. Vím, že bych mohla křičet a skákat. Vím, že by bylo strašně snadný lehnout si do těch kolejí po pravé straně, ale stejně se ani nehnu. Stejně jako jsem úplně zticha. Vím, že když o tom budu přemýšlet, ztratí to hrany. Minule jel nákladní vlak a já vybouchla v tom krátkým bodu černa, kdy se zastavil čas. Jen to projelo kolem mě. Nikdo netroubil, nikdo nekřičel a já si stejně říkala, že tady nejspíš umřu. Ale nestalo se to. Jsem tady. Žiju. Mám břicho plný citrónový zmrzliny a jsem sama. Stačí mi to. Ještě neprší a není tma a ještě žiju, takže mi nic neschází, nic nepřebývá. Všechno je jednoduše... perfektní.
ČTEŠ
# Lullabies
RomanceZačátky, nebo možná jen konce, poznámky, trocha šílenství a všechno to, co se nikam jinam nevejde. Příběhy odtud na sebe nijak nenavazují ani nemají žádnou souvilost, jsou to prostě jen střípky něčeho, co jsem skládala, abych to mohla znovu rozbít :)
