# Lullabies

# Do you know how hard it is to make it as an indie band?

"Madie, zlatíčko. V lednici si vezmi něco k jídlu, já dneska nemůžu přijít. Ty víš, že toho mám v práci hodně, že jo? Nestihnu se vrátit dřív než v osm... nezlobíš se, že ne? Jsi už velká holka, viď? Tak všechno nejlepší."

Kdy se to tak stane, že hlas někoho, vedle koho žijete celej svůj podělanej život, zní tak cize, falešně a nedůvěryhodně? Kdy začnete cítit nenávist?

Zaváhám, než vytočím číslo k ní do práce a ruce se mi třesou chladem i vzteky, když svírám sluchátko a sama sobě slibuju, že tohle je naposledy. Chvíli tady stojím jako opařená a naslouchám hlasu, kterej mi naoko laskavě sděluje, že na mě tak akorát sere. Nezajímám ji... jsem jen další zvonění telefonu, další z té spousty lidí, který nechává spadnout do hlasový schránky. Další z těch kreténů, co nahrávají sáhodlouhý vzkazy a zkouší, jestli se jim nepoštěstí. Ona je moje matka... Sakra.

"Tady Madison," řeknu, ale vím, že by mě poznala po hlasu - tak snad jedině kvůli té její prsaté sekretářce, "je jasný, kdo volá, ne? Řekněte mámě, že na ni nebudu čekat... Už nikdy. Nestojím o další spoustu lítosti nad tím, jak jsem pitomá ani o žádnou zasranou dovolenou v Karibiku. Občas by mi stačila prostě máma... Chci moc, ne?"

Jsem hrdá takovým tím zvláštním způsobem - vím, že jsem udělala něco špatně, něco, co je děsivě definitivní, ale nedokážu udusit ten pocit naprostýho zadostiučinění. Možná jsem to měla udělat už mnohem, mnohem dřív. Jen jsem neměla odvahu. Nic víc.

"A řekněte jí, ať se nebojí. To auto je stejně pojištěný," zasměju se a ruka mi klesne od úst, sluchátko se zhoupne směrem k zemi, udeří do linky. Zaslechnu něco jako pípání, pravidelný údery plastu o dřevo. Pomalu vyjdu z kuchyně do chodby, rozhlížím se kolem, jako když jsem tady byla poprvé - moc se toho nezměnilo. Věci zůstaly stejně neosobní, čistý, drahý a hnusný. Obuju si tenisky a natáhnu se po klíčcích.

Venku je neuvěřitelný světlo a fouká. Celá ulice vypadá jako kdyby spala... A mně se do toho všeho chce křičet, obracek popelnice a kopat do schránek na dopisy. Všechen ten vztek a bezmoc z posledních měsíců probublává na povrch a už mu prostě nejde utéct.

Odemču dveře auta, nastoupím. Většinou pořád spěchám - rychle zastrčím klíčky do zapalování, dupnu na plyn a teprve někde na křižovatce, kde musím zastavit, si všímám, jak hrozný je tu ticho. Dnes ne. Dneska musí být všechno jinak, líp. Pomalu nastartuju, rukama něžně pohladím volant, rozhlédnu se po táhlé ulici a pečlivě udržovaným trávníku. Všechno vypadá jinak, než jak si to pamatuju.

Z poličky na straně spolujezdce vytáhnu album pokryté vrstvou měkkého prachu. Nechápu, jak se to mohlo stát.

"Dneska se projedem," oznámím obličejům na přebalu a jemně zastrčím disk do přehrávače. Prohlížím si skupinu, jednoho po druhém - Joss stojí uprostřed a do obličeje mu padají pokroucený prameny vlasů, trochu křečovitě se usmívá a skoro si není podobnej, když jsou jeho oči jen čistá tma. Občas je rád extrémní. Občas jsme možná rádi extrémní všichni... Ze začátku máte strach. Když to album slyšíte poprvé, nebo podruhé, pořád se to ve vás trochu pere. Jenže v životě jsou strašidelnější věci, než hudba.

"Doufám, že na náš poslední koncert jsi ve formě," usměju se na něj, přidám na hlasitosti a ponořím se do toho zvuku vibrací kytar a bas.

"Sluníčko?" probudí se Joss najednou prudce. Skoro čekám, kdy skla prasknou, kdy mi roztrhá kůži. Zní naštvaně, když ze sebe sype první slova a kašle na to, že se moc nedrží kapely za sebou. Cítím úsměv pomalu se rozlívající po mých rtech, na prsou mě bolí od té jistoty a oči mi plní horký slzy. Říkám si, že neztrácím tak moc... kromě světa tam venku a jeho hlasu. Naštvaně si setřu slzy z tváří.

Myslím, že je to rok a čtyří měsíce, co jsem naposledy brečela... a teď se tou bolestí málem zadusím. Sundám ruce z volantu, nohu dál nechávám na plynu, poslouchám o čem mi zpívá a očima visím na těch šmouhách barev tam za oknem.

"Pamatuješ, jak ses ve dne bála snít? Celý noci jsi ležela vzhůru a sledovala stíny, jak se toulají po tvý ledový kůži. A měla jsi tak hroznej strach, pamatuješ?"

"Protože ve snech se nikdy nemůžeš tak úplně schovat...," dodám polohlasem a strhnu auto proti nejbližší zdi.