# Lullabies

# I don't know how it feels to be so insecure.

Jsi trochu... nakřivo. Ležíš v trávě, vlastně už ani doopravdy nefunguješ, jen zíráš do nebe a hledáš odpovědi, ačkoliv jsi na ně nikdy nevěřila. Ptáš se, k čemu tohle všechno, když jsi teď tady a umíráš. Možná ne doopravdy, ale cítíš se, jako kdybys umírala. Jde to pomalu a bolí to.

Čekala jsi víc adrenalinu, nějaký odhodlání k boji - ještě naposledy, než to zabalíš. Že tě třeba chytnou a ty jim ještě zkusíš zdrhnout. Mohli tě nahánět tak dlouho, až by na tebe vytáhli obušky a bouchačky a sestřelili by tě jako jelena. Mohla jsi sledovat, jak ti kulky koušou tělo a potom čekat na psy, až se ti zavěsí za nohy a za kůži na krku. 

Připadá ti krásný a nevinný, být jen jelen. Vždycky jsi ty zvířata milovala. Bylo by mnohem ušlechtilejší, kdyby si tvoji hlavu někdo pověsil nad dveře. Místo toho tě najdou tady a nechají tě shnít pár metrů pod zemí. Ani nevíš, jestli zjistí, jak se jmenuješ. Asi jsi chtěla, aby zbyla nějaká síla se poprat. Napsat svý jméno na každičkej centimentr oblohy.

Teď ti to připadá k smíchu, protože taková smrt by byla stejně k ničemu, jako tahle. Nic by se nezměnilo na tom, jak si tě budou pamatovat. Pořád bys byla troska. 

Asi tě najdou přímo tady, uprostřed parku, špinavou a s pusou plnou vody. Na tričku máš pořád zvratky, ale už jsi moc otupělá, než aby ti to vadilo. Necítíš ani ruce ani nohy, vidíš jako přes sklo autobusu, když je v něm zadýcháno. Jenže i do autobusu ses dostala jen výjmečně. Nikdo tě tam nechtěl, každej věděl, co jsi zač. Smrděla jsi jim. A oni tobě. Viděla jsi, že nemůžeš být jako oni a nějakou dobu ti to rvalo tvoje naivní dětský srdíčko. Jak se u tebe z příčiny mohl tak snadno stát důsledek? 

Ráda bys ještě jednou viděla slunce. Jak se prodere skrz větve stromů a pohladí tě po tvářích. Slunce se tě neštítí, pro slunce jsi pořád ještě člověk, je dál ochotný tě hřát, i když jsi ho už mockrát poslala do prdele. Pro tebe samotnou je překvapení, když ti po tvářích začnou týct slzy. Horký a slaný. 

Asi proto, že víš, že si sem pro tebe nikdo nepřijde. Ani on. Vzpomínáš si, jak se probral vedle tebe, otočil tě na bok, řekl, že už s tebou nechce být. Ještě chvilku ležel jen pár centimetrů od tebe a díval se, jak se kroutíš a slintáš. Ptala by ses, jestli tě opouští kvůli drogám, ale už jsi byla pryč, mimo. Příliš sucho v krku, příliš hustá mlha v hlavě, příliš hluboká díra na prsou. Nikdo nepřišel, aby se pokusil napravit tvoje chyby a teď to vypadá, že jsi celou tu dobu čekala úplně zbytečně. On už asi čekat nevydržel.

Neuvidíš ani slunce, ani jeho obličej. Nedonese ti další dávku, protože se na tebe prostě jenom vysral. Pravdou je, že to chápeš, protože i ty sama by ses odkopla. Nevadí ti, že umřeš. Hodně jsi na to myslela, ale stejně je to jiný, než jsi doufala. Zevnitř tě sžírá něco, čemu tak docela nerozumíš, znovu jsi to ty, jaká jsi bývala dřív. Jsi jen dítě. Malej spratek. Strašně moc chceš žít, ale víš, že to nepůjde. Navíc máš strach, že on si kvůli tobě dá zlatou. Nakonec snad ještě začneš věřit na nebe, protože bys ho tam chtěla potkat, dotknout se ho, vědět, jak chutná, když jeho dech není cítit po cigaretách. 

Něčí hlas. Zasáhne tě, jako kdyby ti někdo dal facku. Všechno v tobě se vzbouří, protože něchceš, aby někdo rušil těch pár posledních minut, co máš. Vidíš tenisky brodící se trávou, jak se voda propíjí a barví je na tmavší odstín. Jsou žlutý, vláčí za sebou černý tkaničky. Ty bys už dávno na jednu stoupla a spadla. Padáš, i když v teniskách žádný tkaničky nemáš.

Je to holka. Poznáš to podle rukou, když je vedle tebe položí, klekne si vedle tebe a strčí do tebe, takže se převrátíš na záda. Kdybys teď začala zvracet, udusíš se. Chceš počkat, až vykrvácíš zevnitř, ne se udusit, ale sama s tím nemůžeš nic udělat. Neunikne ti, jak je obloha fialová, krvácí, tma se ti rozpouští před očima. 

Položí ti hlavu na hrudník, potom k ústům. Ruku ti dá na čelo, palcem hladí spánky. Buší ti srdce. Všimneš si a poprvé si uvědomíš, že dokud buší, ještě nejsi mrtvá.

"Jsi naživu," řekne ti ta holka. Topí se v jasně oranžovým světle. Nic z toho, co říká, ti nedává opravdovej smysl, ale i tak pláčeš. Má pravdu. Žiješ. První den, co jsi čistá... a ještě pořád žiješ.