Myslím, že tehdy neexistovaly středobody světa. Slova válka, bolest a láska měly zvláštně, komicky zkreslenej význam, nefungovaly, jak měly. Nebo to, co jsem vnímala tehdy, bylo přece jen opravdovější, než to, co vnímám teď.
Když mi bylo pět, pravděpodobně svět nebyl jenom tmavý místo, ve kterým občas zvládnu najít světlej bod - život byl jako den, zalitej poledním sluncem. Foukal takovej ten teplej, lehce dýchatelnej vítr, zatímco moji rodiče na sebe řvali a já usedala na schody a nerozuměla slovům, jako je alkohol a cigarety.
Když mi bylo pět, moc jsem chtěla rybičky. Taky křečka a spoustu dalších chlupatých, nebo jakkoliv hýbajících se věcí, kterým můžete vzít svobodu, narvat je do terária/klece a se zatajeným dechem je sledovat. Je dobře, že jsem rybičky nikdy neměla, protože dneska bych musela být stejně vyděšená jako ony, pomalu plující kolem kulatejch stěn. Musela bych je spláchnout do záchodu, protože i hromady sraček jsou někdy víc, než se pohybovat v kruhu, bez možnosti utýct. Trocha svobody za ty hovna stojí.
Jsem v tom po kolena... jako kdyby moje jediná svoboda byla, že si můžu lehnout na záda a dělat andělíčky. Všechno vyšumí.
Když mi bylo pět, pokaždý mi někdo otřel slzy
Když mi bylo pět, bála jsem se, že se svět změní. Dneska se bojím, že se nezmění vůbec nic. Když mi bylo pět, moje jediná starost byla, jestli se najde Nemo (a to sakra ani nevím, jestli už v té době Nemo byl a pravděpodobně nebyl). Dneska asi spíš doufám, že se najdu já. Skoro to vypadá, že nikdo nehledá.
ČTEŠ
# Lullabies
RomanceZačátky, nebo možná jen konce, poznámky, trocha šílenství a všechno to, co se nikam jinam nevejde. Příběhy odtud na sebe nijak nenavazují ani nemají žádnou souvilost, jsou to prostě jen střípky něčeho, co jsem skládala, abych to mohla znovu rozbít :)
