# Lullabies

# Nitty-gritty, dirty, little freaks.

Alpiny oči pomalu bloudily po barevných kachličkách v šatně a křeřovitých přechodech mezi jasně nebesky modrou a citrónově žlutou. Skrz prosklenou střechu se dovnitř prodíraly ostré sluneční paprsky a vrážely do zdi, která ji dělila od Trampových unavených očí. Ten krátký okamžik pro ni byl tak nový a povědomý zároveň - vybavovala si tu chvíli, kdy poprvé cítila nakyslý pach chlóru, stopu lidského potu a své vlastní kůže, která voněla po malinách. V zádech znovu cítila ten horký vzduch ze starého fénu na vlasy a ke stehnům se jí lepily mokré silonky. Dokonce znovu zaslechla Trampův nakřáplý hlas, tak jako ten první večer, vnímala jeho mírnou zlobu a věčnou drzost, schovanou v každém jeho slově i kroku.

Na chvíli ji napadlo, že by bylo snadné se prostě opřít o zeď a zaposlouchat se do zvuků rozhovoru na druhé straně, do toho, jak tříská svými věcmi a souká se do svojí kožené bundy, vědět, kdy upustí na zem klíče a začne hlasitě nadávat jako pokaždé. Rozhlížela se kolem sebe, po místě, které jí na pár večerů celkem přesvědčivě napodobovalo domov, zhluboka dýchala a modlila se. Nikdy v nic nevěřila - žádný Bůh, žádný zachránce, žádná pohádka na dobrou noc. Nevěřila ani v něj a vždycky věděla, že tohle není chyba... Jenže teď potřebovala věřit.

Alpi by nikdy neřekla nahlas, jak ji posledních šest měsíců života změnilo. Jak moc ji změnil on - způsob, kterým mluvil a vrhal se na lidi i do vody po hlavě, jak chodil, jak nikdy nesklopil pohled, jak se na ni občas podíval a udělal ji velikou, silnou. Neodpovídala, když na ni mluvil, ale... nezapomínala. Na nic z toho, co kdy řekl, na to, kolikrát se za ni pral, když se bála skočit. Někdy jeho slova pálila a zraňovala i ji - když řekl, že když na to nemá, ať ji nechají, když do ní vrazil a ona vletělo pod hladinu ještě oblečená. A dnes...

Přistihla se, jak jí po tvářích tečou horké slzy, neunikly jí pohledy ostatních a něčí tichý smích. Šlápla do kaluže vody a do nohou se jí vlil ledový klid, nekonečná tíha.

"Tak co ta malá? Jak že se jmenuje, Trampe? Alpaka?"

"Drž hubu," zavrčel Tramp. Alpi nemohla vidět jeho tvář zkřivenou odporem ani jak ruce zatíná v pěsti.

Tramp moc dobře věděl, jak se jmenuje... Věděl dokonce kde bydlí a znal číslo autobusu, na který každou středu čekala. Pamatoval si, jak zírala do prázdna před sebou a její rty se lehce pohybovaly v němém zpěvu. Nechápal, o co mu vlastně jde, kdykoliv ji vyhledal očima a poslal jí trochu sebeironický úsměv. Neměl ani tušení, o co jde jí, kdykoliv se dala na útěk, jen co se odhodlal tuhle nejasnost vyjasnit. Nebyl nikdy zrovna přátelský typ, většinu času se do někoho navážel, pohyboval se prudce kupředu a neohlížel se na to, co nechával za sebou. Nikdo o něj nestál. A on nikoho nepotřeboval - to až ona se tam jednoho rána prostě obejvila, odhrnula si z očí zrzavé prameny vlasů, zděšeně zírala na padesát metrů dlouhou vodní plochu a divoce se jí zvedal hrudník. Potom probořila hladinu a schoulila se v rohu jen co se vytáhla zase na vzduch. Když tam přišel, spala s hlavou opřenou o kolena. Bál se ji probudit.

Bál se i teď - bál se, když si stoupla před něj, mluvila nahlas a rychle, protože to chtěla mít rychle za sebou. Několikrát zakopla o vlastní slova, vyškubla se mu, když ji chytnul za zápěstí a chtěl jí říct, že tohle nemusí dělat. Ještě nikdy předtím se ho nikdo nezastal. A ona řekla, že má pravdu. Otočila se a najednou vypadala tak zraněná a zničená, až mu to sevřelo plíce.

"Já musím být úplně blbá," zašeptala k němu.

Když Alpi vyšla ze šatny, Tramp seděl venku na lavičce a kouřil. Po parkovišti bylo rozeseto tisíc kaluží dešťové vody a odráželo se v nich slunce, vzduch byl zvláštně čistý. Zvednul oči, když ji zahlédl procházet kolem něj.

"Alpi?"

"Nemluv na mě."

"Pozdě," usmál se.

Chtělo se jí na něj začít křičet, rozbrečet se přímo tady a teď. Jistota v tom, jak seděl přímo před ní a o ničem moc nepřemýšlel, ji ničila. "Možná... možná bych ti měla poděkovat, viď? Vždyť... jsem konečně mohla odejít a nikdo nemůže říct, že jsem se vzdala, ne?"

"Takže odcházíš? Jenom kvůli mně? Pustíš to, protože tě nemají rádi? Proč?"

Na to neměla odpověď. Měla tisíc důvodů, proč odejít a on tak docela nebyl jedním z nich. Byla prostě jenom hrozně vyčerpaná z života, jako byl ten její, kdy neměla nic, čeho by se mohla chytit. Ještě dva roky a nebude mít ani jít kam spát... Ani nikoho vedle koho by si mohla jít lehnout. Připadala si jako uvězněná ve vlastním městě z mraků a kouře, strachu. Topila se pokaždé, když jí plíce naplnil vzduch a hlavu jí zaplnili lidé. Bortila se. Měla přijít a vyhrát, ukázat jim, že není jen omyl, ale místo toho selhávala zas a znova.

"A... pomohlo by, kdybych tě třeba políbil?" ozval se Tramp do toho ticha.