# Lullabies

# You watch the world exploding every single night.

Někdy dávno, když se ještě vědělo, kde končí duha a děti chodily spát chvíli před úsvitem, tehdy, když ještě hlas mohl zaplnit celé kilometry prostoru a jeden blázen se rozhodl dotknout se nohama měsíce, žil jeden malý nádech v zámku z oblaků, ke kterýmu vedou mosty ze slunečních paprsků a na návštěvu lítají jednorožci.

A ačkoliv by se to tak spoustě lidí mohlo zdát, nic nebylo jako v pohádce. Nezačínalo to začátkem a nebylo to plné úsměvů. Nádech si připadal sám, uvězněný uprostřed plic, stísněný a nechtěný. Něco mu bránilo, něco ho udržovalo při zemi. Nakonec nezáleželo na tom, jak moc toužil, protože touha není to, co tyhle zásadní věci mění.

Jeho život nebyl jak si přál, nebyl tím, kým se uvnitř cítil být. Nebyl tím, kdo vybíhá na světlo a mění rty k úsměvu. Ani tím, kdo uzavírá rty mezi polibkem. Ani ničím dalším z toho, o čem tolik snil. Naplňoval ho smutek a i když přicházel po špičkách, nedokázal ho přehlížet. Měl strach. Byl vyčerpaný z naděje, z víry, z lásky, kterou v sobě choval, aniž by ji uměl pojmenovat a zařadit.

Komu patří to, co cítím? Komu to mám dát, když není nikdo poblíž? Toužím se dotknout nebe, toužím tančit v horké páře, toužím rozpouštět ledy, toužím dávat život. Chci žít. Chci naplňovat. Chci, aby tohle bylo skutečné.

Jednou ráno, když slunce stoupalo po schodech z mlhy až k duhovým mostům, nádech seděl na kraji toho všeho, pořád ještě čekal a připadal si opuštěný. Jeho vězení sláblo, ale o to spíš se nemohl dostat ven. Všechno zůstávalo zahalené tmou a strachem. Byl to nový druh strachu, který se míchal s beznadějí.

Tehdy poprvé zaslechl, jak zpívají ptáci. Seděli ve vrcholcích těch nejvyšších stromů a volali z plných plic. Zpívali o bolesti a zradě a o životě, když není fér. Zpívali, dokud nevybouchli z vlastních tónů a nerozlétli se do vzduchoprázdna kilometry nad zemí.

Toho dne nádech pochopil něco nového. Všimnul si, že ještě není konec, že ještě není chvíle pro beznaděj a bolest. Ještě je naděje... na konci přece všechno bývá v pořádku. Na konci se nebe a země vyrovnají a tma zmizí.

Ještě není konec.

Bude jako ptáci. Stoupat vzhůru, dokud ho to neroztrhá. Vybouchne mezi ohňostrojem světel.