Šeptám to jméno. Protože se bojím zapomenout, jak zní a jak se umí odrážet od stěn, když chce. Zkouším si ty stěny představit, zhmotnit je nějak jen z toho zoufalýho pocitu úplný svobody, zapomenout na ty popálený křídla, co mě táhnou k zemi. Pořád dokola křičím hrůzou jen kvůli tomu otevřenýmu prostoru všude kolem mě a slzy tak moc pálí... a mrznou na led.
Sedí tam, ruce i nohy zabořený do sněhu a kdyby hořel jen o trochu víc, rozpustil by ho všechen na páru. Ty jeho neohrabaný prsty tančí po lemu tý sněhový vánice, oči má přivřený, jako kdyby spal, hlava se mu vznáší vysoko nade mnou, pod kůží mu prosvítá úsměv. Koukám a mám strach, co se stane, až se pohnu. Otevře jedno oko a potom druhý, zamrká.
"Už je konec?" zeptá se, mátožně si rukou vjede do vlasů. Zahlídnu růžový a rudý pramínky stýkající po bílým sněhu, jeho rozšklebený zápěstí, zaslechnu jeho smích a úlevu schovanou v jeho hlasu.
"Skoro," slíbím. Dotýkám se - horkýho čela, mokra na tvářích, slzama zalepenýho úsměvu, tepání hrudníku, motýlích křídel v břiše. "Nemáš strach?"
"Ne. Jsem... jsem jednorožec," kousne se do rtu a stisk jeho dlaní povolí.
ČTEŠ
# Lullabies
RomanceZačátky, nebo možná jen konce, poznámky, trocha šílenství a všechno to, co se nikam jinam nevejde. Příběhy odtud na sebe nijak nenavazují ani nemají žádnou souvilost, jsou to prostě jen střípky něčeho, co jsem skládala, abych to mohla znovu rozbít :)
