# Lullabies

# Once upon a time.

Asi tohle ani nedopíšu. 

A přesto tady pořád visí její fotka, ten pohled a úžas.

Pořád jsem to já. Ale už tady nejsi ty. Poprosila bych tě o odpuštění, ještě jednou, ale jako obvykle by to nic nepřineslo. 

Nejsem si jistá, ale myslím, že opakovat věci je svým způsobem hloupost. Projít louží stačí bohatě jen jednou... podruhé je to zbytečnost. A přesto, z nějakýho nejasnýho důvodu, pamatuju si, jak jsme ji nutili procházet všema těma kalužema na lesních cestách, tak dlouho, dokud nepřijala fakt, že se bude muset namočit. Jen tak, z rozmaru. Abys viděla, že se není čeho bát. Pamatuju si, jak se zhoupla, oči vytřeštěný a dvěma dlouhými kroky přeplula skoro suchá na druhou stranu.

Zpětně... nebylo to k ničemu.

Přijde mi, že život je jen o dělání zbytečností. Možná proto stejně všechno opakuju pořád dokola. Tolik mě děsí možnost, že něco bylo naposledy, že se radši stokrát vrátím. Plazím se po kolenou, abych mohla ještě jednou vidět, slyšet, být tam. Lezu přes balíky slámy a ona kope nohama do dveří, volá a ztrácí se před očima, zaprášená a úplně sama, na samotce uvězněná ve stříbrný kleci odsouzená pořád k tý stejný nekončící tmě. uklidňuje se se zvukem cvaknutí zámku, nozdry se jí rozšiřují, jak se mi schovává mezi ramena, svět kolem nás utichá. Najednou to všechno moc dobře vím. vím, že jsme skončili a jak naivní to bylo. Vyskočit z letadla bez padáku. Co když spadnu? A co když poletím...? Co když o všechno během pár chvil přijdu?

Chtěla bych tuhle zbytečnost najít a ztratit ještě jednou.

Jen pro ten pocit boje.

Nemůžu uvěřit, že mi srdce nalomil kůň.

Kdyby mi radši zlámala nohy...

Asi bych o tom za normálních okolností nepsala. Kdybych něco nehledala a nenašla ty fotky. Zvěčněnou pomíjivost. Ach bože, chybí mi tvoje důvěřivost. Nemůžu uvěřit, že je to už rok, co si říkám, jestli se nemůžem vrátit do té doby, kdy jsi vytrvale plýtvala mým časem, zaměstnávala mi hlavu, přesvědčovala jsi mě o tom, že přece jenom něco mám. Někoho. To tebe. Sakra... celou tu dobu jsem byla zamilovaná a hrůzou bez sebe. Ani nevím, kolik z toho strachu je tady kvůli tomu, že jsi prostě zmizela. Že mi tě vzali a já neudělala vůbec nic. Ani nevím, kolik z té viny se narodilo v tom jednom boxu, pod prachem vířícím pod chabým jarním sluncem a životem rodícím se jen kousek od toho, kde ten tvůj zanikal.

Je to zvláštní. Pokaždé jsem po cestě domů brečela, protože jsem se bála, že nebude žádný příště a zároveň mě naprosto ničilo, že ji takhle ještě uvidím.

Prošla bych si tím znovu. Nehledě na to, jak špatný to bylo. Pro všechno dobrý, pro všechny mini-krůčky k úspěchu, co se pak zapíchnul jako vidle do hnoje, skončilo to s podivnou definitivností. Pořád mi v hlavě běhá ta radost, když jsi poprvé něco přeskočila. Odhodlání po každým dobrým cvalu. Ten údiv ze sněhu. Mohutnej skok, když jsme poprvý byly u řeky. Jak ses potápěla a dělala ve vodě bubliny. Občasný rebelství. Jak jsi shodila tu krávu, kterou jsme obě nesnášely... Jak jsi se vždycky nechala přemluvit. Pospávání na sluníčku. Jak krásná jsi byla s francouzským copem. Jak krásná jsi byla a jenom moje, moje slunce, střed vesmíru, cesta ven. 

A jak moc jsi znamenala, i když mi to nikdo nevěřil.

Promiň, nejde mi to prostě uzavřít. Potřebuju se vrátit. Ještě jednou a ještě stokrát, držet v rukou ten ústřižek hřívy, mluvit o těch zakopnutích, o tom jediným létě. Potřebuju snít, i když jsem smířená. Ulevilo se nám, hm? Z mejch ramen spadlo tunový závaží, když jsme se dozvěděla, že je to úplně pryč. Nechci to místo už nikdy vidět.

Chci vidět tebe.