# Lullabies

# My shallow heart's the only thing that's beating

Většina těch věcí, co se právě stala, už mu nedávala smysl. První a poslední, co jeho hlava byla ochotná přijmout, byl ten pád na kolena a neodbytná sílá sápající se od konečkl prstů až k loktům. Otevřel oči a viděl svoje ruce od krve a prachu. Klesnul až na břicho a obličej měl plný obyčejné, životem vonící trávy. Všimnul si, jak snadno tu bolest může sledovat, jak mu rozežírá maso, ale stále necítil nic. Jen ty plameny v sobě a teplo, co z nich šlo. Ale nepopálily ho. Ještě nehořel. 

Bylo to spíš jako kdyby vyhasínal. 

Zase oči zavřel a přetočil se na záda, zamrkal proti obloze. Četl ve hvězdách jako v těch řádcích na železničních sloupech a po tvářích mu kanuly první slzy. S tupým závanem smíchu si uvědomil chrčení v plicích a že mu zoufale dochází cokoliv, co by mohl dýchat. Otevíral ústa úplně na prázdno, volal po čemkoliv, co by mu mohlo dát nějakou odpověď.

Vypadalo to bezúčelně. Připadal si bez důvodů a příčin. Jako jedno odplivnutí vedle toho, co vídal na zdech paneláků zářit barvama. Chodící katastrofa, která zůstala po něčem, co už dávno vyprchalo. Důkaz chyby. Hříčka přírody. Čtyři procenta a něco, co se stalo už od začátku špatně. Jen další závislost a spousta času nad hledáním odpovědí. Až příliš mnoho času.

Možná tu noc doopravdy mohl vyhasnout. Znělo to snadně, ale stejně to nedokázal. 

Vzpomněl si, jak se celou tu dobu jenom schovával s trochou víry, že ho jednou někdo zvládne najít. Ale nestalo se to. Nikdo nehledal, nikdo si nevšimnul, že schází. A tak seděl ve skříni s tou hloupou nadějí, že se dveře otevřou a stříkačkou, kterou si ani nedokázal vytáhnout z žíly. 

Vzpomněl si na ty hodiny křiku. Jak narážel do vlastních stěn z polystyrenu a gumovejch medvídků. 

Vzpomněl si, jak mu do života vstoupil Jos a strhal křupavou vrstvu bílýho plastu z těch stěn i z jeho srdce. Jak ho probouzel, když ze spaní křičel. Věřil každé z těch lží, co mu napovídal, každýmu falešnýmu tónu, každýmu předstíranýmu citu. 

A potom to všechno jednoduše dávalo smysl, zvládnul to poskládat dohromady. Ten krutej střet s realitou, náhlý vystřízlivění, hlas volající jména a sliby. Žádná další možnost někam utéct. Jen on sám, rosa a nebe táhnoucí se kam až dohlédnul. Připomínal si, že na jedné z těch černejch stran za pár hodin musí vyjít slunce a potom se tomu nahlas a úzkostlivě smál, až se schoulil do klubíčka a obličej si schoval do dlaní. 

Zahlédnul Jose otevírat dveře domu. Hledal ho očima u sebe, nahoře. Teprve potom něco v jeho tváři povolilo a podíval se dolů na Jimmyho. 

"Utečem," zasýpal Jimmy. Jos jen zavrtěl hlavou. Vypadal úplně jinak, než si Jimmy pamatoval, i když to byl pořád on. Pořád k zbláznění.

"Tak si do mě alespoň kopni," zasmál se přidušeně. A na tu krátkou chvíli to skoro vypadalo, že to Jos udělá. Stál nad ním a najednou se mu do zad opíralo světlo. 

"Jimmy," vyslovil jeho jméno křehce. 

"Kopni do mě! JOSI! KOPNI. DO. MĚ!"

Dlouhou dobu se nestalo vůbec nic. Bylo to jako na úplným začátku, jako když všechnu tu rychlost a šílenost věcí ochutnal poprvé. Prudce se zvedající hrudníky a nohy moc slabý, než aby mohly utíkat, ale pořád napružený a chtivý. Josův obličej zkřivenej něčím, co ani jeden z nich neuměl pojmenovat.

"DOPRDELE! JOSI!" 

Ani neslyšel svůj vlastní hlas. Najednou nebyli tak úplně sami dva, ulici začali plnit lidi, ale on dál řval Josovo jméno a zakrýval si obličej. Nepřicházel žádnej další nádech. 

"Přejde to. Jimmy. Přejde to jako každý ráno přechází kocovina a jako přecházej všechny ty stavy naprostý opilosti. Vyšumí to a popraská. Jednou, jednou mi to zkus prostě věřit," nahnul se nad něj Jos. Vyhověl Jimmymu vší silou a do břicha, až se pozvracel a převrátil se zpátky, čelo si opřel o zem.

Byl tiše. Byl beze slov. Byl. Jen existoval.