# Lullabies

# It's written on my heart for everyone to see.

Trčím do všech stran, trochu jako ostnatej drát.

"Ale tak to má být."

"Někdy nevím, jestli ti můžu věřit. Nelíbí se mi, že mi čteš v hlavě," hlesnu. Zamrkám proti světlům žárovek odrážejících se přes zrcadlo do mých očí. Dvě černý jámy za zrcadlem pohasnou a zase vzplanou, odraz se zatřepotá, jako kdyby na chvíli někdo zhasnul. Tma je uklidňující, bez předsudků. Bezděčně zkusím rty roztáhnout k úsměvu, ale zahlédnu jen úšklebek, bílou srst zbarví kapky horké krve. Smutek se mi odrazí od žeber a vrátí se zpátky do srdce, neporušenej a ostrej.

"Tak to má být," trváš na svým. Nejradši bych natáhla ruku a rozbila tě, protože nesnáším, když se na mě díváš takhle, nesnáším, když jsi tak trvdohlavá. Jsi jako něco navíc, co přebývá a přitom schází. Ani nevíš, jak moc mě tížíš. Myslím, že tomu ani nikdy nemůžeš úplně porozumět. Ani netušíš, jak moc tu masku nenávidím, když v ní vidím sebe.

"Chceš na to myslet teď?"

"Mluv potichu. Trháš mě," dotknu se roztřesenou rukou měkkýho chmýří. Křupe mi pod prsty jako sníh.

"Už jsi byla... byla jsi natržená."

Asi se rozhodnu ti to uvěřit.

"Prosím," špitneš. Přikývnu a naposledy si prohlídnu svoji vlastní tvář. Tvoji tvář. Stopy po slzách jsou pryč, líce a bradu smáčela krev. Je hodně sytě rudá, ale nemůžu si vzpomenout, jestli proto, že v ní kyslík byl, nebo chyběl. Chvíli čekám, jestli mi třeba neodpovíš, ale mlčíš tak zarytě a hluboce, až mi to připomene, že i ty za nás dvě někdy bojuješ. Asi jsi byla vždycky silnější, než jsem si připouštěla. Musíš mít hlad. Musí to bolet skoro tak, jako pocit vystřízlivění potom, co odejdeš. Vím, není čas na vyčítání. Mám tě ráda. Zase přijde chvíle, kdy mi budeš chybět.

"Díky."

"Nevím, jestli je to věc, za kterou se smí děkovat."

"I tak."

Pustím si na ruce ledovou vodu, naplněná pocitem chladu se houpu na místě dokud nezačneš kopat, abys na sebe znovu upozornila. Žaludek se mi obrátí vzhůru nohama a vyzvracím se na zem, otřu si pusu a udělám krok přes kaluž zvratků směrem ke dveřím. Pomalu otočím klíčem v zámku a ty prudce otevřeš, do nosu mě udeří štiplavý kouř a křik. Ochromeně stojím ve dveřích. Skoro zapomenu na tvůj hlas opakující, ať nemám strach. Ráda bych tě poslechla. Věř mi. Věř mi tohle všechno - že to dělám pro tebe, že to dělám jen abych tě udržela naživu, že bez tebe bych tu už dávno nebyla. Věř mi, že jsem ti nikdy nechtěla ublížit. Udělám cokoliv.

"Máš tu pistoli," usměješ se ve mně. Zníš jako dítě, když mu na dlaň sedne motýl. Trochu udivená, živá a v podbříšku se mi kvůli tobě něco vaří, plane to a hoří, jasně a bez nároků na zaváhání. Nejradši bys mě vzala a rozthala mnou všechny stěny okolo sebe, nejradši bys zničila i mě. Jednou... Ale to je hloupej slib. Třeba ho nezvládnu splnit.

Sáhnu k pasu, zbraň mi ztěžkne v rukou ještě než ji vůbec zvednu a namířím před sebe. Teď už na mě směřují pohledy úplně všech, nikdo v chodbě vedoucí k záchodům se ani nehne. Smrskneš se mi do lapání po dechu a tupejch úderů cizích srdcí. Jako kdyby mi krvácely uši od hluku. Jen šum a pot. Třes. Klapot podpatků po kachličkách na zemi. Někdo křičí, ať to nedělám.

"Co nemám dělat?" polknu. Útroby mi sevře led. Nikdo neřekne, co bych neměla. To jenom ty. Ty víš, kam dál, kam vede cesta.

"Vystřel. Jen jednou."

Jenže to nezní jako někdo, koho bych chtěla vedle sebe. V sobě.

A tak to všechno postupně poskládá něco, co se docela podobá smyslu. Lhala jsi mi? Lhala jsi, když jsi říkala, ať utíkám? Lhala jsi, když sis chtěla hrát na schovávanou? Celou dobu jsi chtěla, abych udělala tohle?

Nechci zabíjet lidi. Ne znovu.

"Vystřel."

Ne.

"Slibuju, naposledy. Přísahám."

"Jsi pitomá," usměju se. Znovu se natrhnu, chutnám jako kov a sůl, sama sebe rozebírám zevnitř. Na součástky. Na tebe a mě. Chtěla bych věřit, že bez tebe tady ještě bude nějaký já.

Položím si pistoli ke spánku. Cítím, jak se směješ, až to otřásá celým mým tělem. Napadne mě, že to chci udělat celou tu dobu. Skoro z toho dokážu udělat pravdu. A tak někdo volá policii a všechno houká. Lidi se krčí u země a ty chceš, abych prostě střílela. Chceš krev a ten křik, ještě chvilku. Trčíš ven ze mě. Trháš. Přesně jako ten ostnatej drát. A stejně vím, že mi budeš chybět skrz všechnu tu nenávist.

Stiskneš spoušť za mě. Není to tak docela poprvé.