Silnice je ve světlech pouličních lamp jako ze zlata. Déšť vypadá jako kdyby pršel ze země nahoru, jako kdyby se zvedal k nebi, kapky letí k obloze bez hvězd a bez měsíce, k mrakům a satelitům nad mojí roztouženou hlavou. Podvědomě zvedám ruce v náhlým popudu se na ně položit a nechat se vynést až nahoru, zmatená prudkým očekáváním, že zrovna teď přijde můj zázrak. Ačkoliv nevím, co od něj očekávám.
Místo toho se za zatáčkou vynoří on - a já ho vidím poprvé. Sejdeme se pohledem na půlce cesty, oba dost zaskočení přítomností někoho dalšího. Myslím na to, jak hloupě se chová, když míří přímo mým směrem, nehledě na dálnici táhnoucí se kam až oko dohlédne. Myslím na to, jak on myslí na mě a vidí moji očividnou zbabělost, když tady stojím na dělící čáře s rukama v kapsách a kapucí přes hlavu. Myslím na jeho výraz plaché zvěře ženoucí se někam, kde tuší alespoň jeden další svobodný nádech a na hloubku vzpomínky na to, kdy mi ústa naposledy tolik proříznul úsměv.
Vypadá jako Alex Turner. Černý vlasy nagelovaný nahoru, mezi rtama ještě nezapálenou cigaretu, na sobě obtáhlou koženou bundu. V ruce lehce tiskne prázdnej půllitr. Uhne očima a projde kolem, zůstane po něm jen závan ostrýho parfému a kouře, jak krátce cvakne zapalovačem a vyfoukne.
Zůstanu tam, znovu sama a prázdná, ochromená vší ztraceností, s úzkostí hledající si cestu zpět do mých plic, se zády věčně nahrbenými před jejími údery, s ústy pořád pootevřenými v nekončícím nádechu, s šumem v hlavě a třesem v rukou.
Povolím a vzlykajíc se svezu na kolena.
ČTEŠ
# Lullabies
RomanceZačátky, nebo možná jen konce, poznámky, trocha šílenství a všechno to, co se nikam jinam nevejde. Příběhy odtud na sebe nijak nenavazují ani nemají žádnou souvilost, jsou to prostě jen střípky něčeho, co jsem skládala, abych to mohla znovu rozbít :)
