Uvidíme se brzy

Proč mi to neřekl?

Na začátek.. Máme zde první  díl. Jestli můžu poprosit napište mi, co si o něm myslíte. Jestli se vám líbí nebo nelíbí. Budu moc ráda za každý ohlas. A teď přeji krásné počtení a můžete si pustit písničku, při které jsem to psala.

Byl den jako každý jiný aspoň pro mě. Každodenní rutina. Vstát, jít do školy, ignorovat všechny pohledy a přijít domu ze školy a nic nedělat. Už mě to nebaví. Proto jsem se rozhodla, že po škole zajdu k otci. I přes to vše jsem musela přežít den ve škole. Jen , co jsem přijela ke škole, všechny pohledy padly na mě.  Z každé strany slyším jen "Chudák holka. Rozpadla se jí rodina, Drake jí podvedl s Amy." a naopak "Dobře jí tak. Chodila si zde jako by jí to tady patřilo." Ano byli tady různé ohlasy. Raději jsem to ignorovala a šla do třídy. Posadila jsem se do své lavice, která se nacházela úplně vzadu u okna. Zapadla jsem do ní a čekala na začátek hodiny.

Poté, co poslední zvonění oznámilo konec dne  ve škole. Vyběhla jsem na parkoviště a rovnou do auta. Dříve než jsem se vydala k otci, zajela jsem nám koupit něco na oběd. Doma ještě nebyl a tak jsem ohřála jídlo a prostřela na stůl. Položila jsem poslední talíř na stůl a slyším otvírání vchodových dveří. "Páni. Co to tady vodí. Jé ahoj Hope." pozdraví mě a na tváři vykouzli jeho typický úsměv. "Copak tady děláš?" zeptá se a jde mě obejmout. "Ahoj. Přivezla jsem oběd. Co mám asi tak dělat doma sama?" objetí mu opětuji a jdeme do kuchyně se najíst. "Co ve škole?" navazuje taťka konverzaci během obědu. "Pořád stejné." odpovím a dále se přehrabuji v jídlu. Celkem mě už hlad přešel. "Neboj se ono se to zlepší." vždy se mi snažil pomoct. Věděl všechno. I to, co udělal Drake s Amy. Řekl mi, že si mě ani jeden nezaslouží a že skvělí a pravý přítel teprve přijde. První láska není navždy. A kamarádu budu mít taky ještě spoustu. "Pustíme si film?" zeptá se." Teda pokud nemáš nic do školy." Dodá otcovsky a oba se zasmějeme. 

Strávila jsem s ním celé odpoledne. Konečně jsem se pořádně odreagovala. Bohužel, byl čas jít domů. Když jsem vyjela zapálila jsem si rovnou jednu cigaretu. Kouřím málo. Dokázala bych přestat. Mám to jen z nervů. Nejraději bych zůstala u otce. Než jsem dojela domů cigaretu jsem dokouřila a vyhodila. Zaparkovala jsem před domem a všimla si, že se doma už svítí. Což je divné mamka chodí domů, až někdy pozdě. Rovnou jsem šla do kuchyně, kde už seděla a nejspíš čekala, až přijdu. "No to je dost, že jdeš!" křikne na mě. " Krásné přivítání." řeknu ironicky. "Nebuď drzá!" co jí žere? " Tak promiň, že existuji!" Vykřiknu a frustrovaně si prohrábnu vlasy. "Co ti přeletělo přes nos?" to si dělá srandu ne? " Mě? Spíše tobě!!" ignoruje mou odpověď " Kde jsi vůbec byla?" " U táty, kde bych tak mohla být, když už nikoho jiného nemám?" "Třeba se mnou doma?" "Najednou si chceš hrát na skvělou mámu?" " To už přeháníš!" " Já? To ty tady věčně nejsi a jsi v práci nebo kde. Já jsem tady stále sama. Chci bydlet u táty!" "Tak na to zapomeň. Já jsem tě dostala do péče, tak budeš tady!" "Myslím, že jsem dost stará na to, abych se rozhodla s kým budu bydlet." " Fajn tak si běž, ale mě už na oči nelez!" Zařve a praští do stolu. Já se otočím na podpatku a opouštím z hlasitou ránou dveří dům. Nasednu do auta a odjíždím zpátky k mému otci.

Ani jsem se neobtěžovala za zvonit a vběhla do domu. Všude se svítilo. "Tati!" zavolám do domu, jen co otevřu dveře. " Tati!" zavolám znova, ale ani teď se nedočkám odpovědi. Něco mi tady nesedí. Jdu pomalu do obýváku, kde slyším hrát televizi. Vejdu tam a můj pohled padne na spící osobu na gauči. V tu chvíli jsem si aspoň myslela, že spí. Jenže, když jsem přišla blíž už se mi to nezdálo. "Tati?" zatřásla jsem s  ním. Žádná odezva. Snažila jsem se nahmatat puls, ale taky jsem ho nenahmatala. Spustil se mi proud slané vody a okamžitě jsem se začala klepat. Vytáhla jsem telefon a ihned zavolala záchranku. Nadiktovala jsem jim adresu a tipla hovor. Celou dobu jsem ho držela za ruce a modlila se. "Prosím nesmíš mě tady nechat. Potřebuji tě." šeptala jsem k němu. Za okny jsem viděla a slyšela záchranku. Hned jsem vyběhla ke dveřím a otevřela jim. Vběhly hned do obýváku. Já stála opodál, abych nepřekážela a stále jsem plakala. "Je mi líto." Přistoupí ke mě jeden ze záchranářů a tím mě vyruší. "Je pozdě." složím se k zemi. "Bohužel vám nemůžeme říct,co se stalo. Musíme ho vzít na pitevnu." nemůžu tomu uvěřit. "Potřebujete něco? Prášek na uklidnění nebo tak?" nabídne mi. "To je v pořádku." "Nejspíš za to mohla jeho nemoc, ale to nevíme jistě." řekne a odejde. Nemoc? Proletí mi hlavou. Proč mi to, ale neřekl?

Tak fajn. Jestli jste to dočetli až sem tak vás prosím o nějaký ohlas. Budu moc ráda za každý váš názor.