Uvidíme se brzy

Fastfood and ice cream

Nasednu k Nicolasovi do auta, který mě takhle brzy ani nečekal. "To už jsi tady?" zeptá se překvapeně. "Ano nechtěla mě ze začátku hnedka moc zatěžovat." usměji se. "Fajn jedeme na oběd. Na co máš chuť?" nakonec vyhraje obyčejný fastfood. Nechceme sedět v nudných restauracích a navíc ani moc hlad nemám. Po hádce kdo zaplatí já vyhraji. Nevěřila jsem tomu. "Dobře, ale já platím zmrzlinu. Jinak si mě nepřej." zavrčí a já se pouze ušklíbnu. "Nebuď bručoun." hodím po něm jednu hranolku. "Vážně si po mě hodila hranolku?" zapiští trochu jako holka a pozvedne obočí. Jen pokrčím rameny a dále se věnuji svému jídlu. Od mého jídla mě vyruší přistání nějakého jídla na mé hlavě. Zavřu oči a nadechnu se. "To se nestalo." řeknu a pomalu otevřu oči. Nicolas se na proti mě začne šíleně smát. Je mimo a proto vezmu do ruky rychle kousek rajčete ze salátu a hodím to po něm. V tu chvíli, kdy mu to přistane v obličeji se začnu já smát. Jeho výraz byl k nezaplacení. Naštvaně nabere hrst hranolek a než se já stačím vzpamatovat mrskne je po mě. "Neplýtvej tím jídlem. Co by za to dali děti v Africe." Sladce se na něj usměji a zbytek hranolek hodím po něm. To už se pár lidí na nás otáčí smějí se nám a pár zase kouká jako na blázny. Jen obsluha se mračí. Hlavní manažer si to k nám už kráčí a nevypadá vůbec nadšeně. "Omlouvám se, že vás takto musím vyhodit, ale bude lepší, když odejdete sami, než abychom vás museli vyvést." Nakonec se zvedneme a se smíchem odcházíme. "Teď směr cukrárna!" Zakřičí se smíchem Nicolas a má jiskřičky v očích jako malé dítě. Rozejdeme se tedy do místní cukrárny, kde mají vážně skvělé zákusky, ale i zmrzliny. Jsou smetanové, ne jako ty napodobeniny. V cukrárně se už chováme slušně. Nechceme si i tam udělat ostudu a dát důvod k vyhození. Sice mám lepkavou hmotu snad po celém obličeji a smějeme se sami sobě navzájem, ale potichu. Tohle odpoledne bylo jedno z nejlepších. Jsem ráda, že mi zvedl náladu. Dokonce jsem prožila své první sezení u psycholožky. 

Nicolas mě nakonec dne odveze domů, kde si mě přebere mamka. Mám pocit, že tohle už je vážně jako starost o malé dítě, které ani není svéprávné. Vím, že o mě mají jen strach, abych si znovu neublížila, ale nemusí to tak moc přehánět. Nakonec zalezu nahoru k sobě do koupelny abych ze sebe smyla všechnu tu lepkavou směs. "Je večeře." zavolá na mě máma. "Nemám hlad." houknu na ní na zpět.  "Broučku musíš jíst." to už za mnou přišla do pokoje. "Dobře." 

Od té doby, kdy jsem se vrátila z nemocnice, u nás její nový přítel nebyl. Asi se bojí. Nechci jí, ale kazit vztahy. Chci, aby byla šťastná. "Co bylo u psycholožky? Teda pokud si tam byla." probudí mě. " Ano byla jsem tam. Nicolas mě tam po škole odvezl a čekal na mě. A mám s ní další schůzku domluvenou." usměji se a odnesu své nádobí do kuchyně. Po celém krásném a únavném dni mizím do svého pokoje. "Ráno pro tebe přijedu a vezmu tě do školy. Dobrou noc." přijde mi sms od Nicolase. Už konečně vím, jak vypadá pravé přátelství. Předtím jsem byla zaslepená oblíbenosti a slávy. Teď vidím, jací jsou lidé kolem mě. Je zde plno falešných přátel, ale když se podíváte pořádně najdete i ty pravé. Nejhorší je, že já kdysi patřila mezi ty falešné lidi. Naštěstí jsem se změnila. A tohle byli mé myšlenky předtím, než jsem usnula.