Uvidíme se brzy

He is back.

Už je to pár dní, co začal nový rok. S Aaronem jsme se dali do hromady a tedy oficiálně tvoříme pár. Můj život se otočil o 180° a začínám od znova. Štěstí je na mé straně. Dnes je první jarní den a já se rozhodla zajít si pro kafe a poté navštívit park, kde mám sraz s Aaronem. Trávíme spolu všechen volný čas. 

V kavárně zaplatím za kafe pro mně a Aarona a pomalu se vydávám na domluvené místo. Do parku přicházím brzy a tak se vydávám k nejbližší lavičce. Pozorovaní přírody a všeho co se kolem mě děje, mě přestává bavit. Vytáhnu si svůj telefon a zapnu si iBooks, kde si zapnu rozečtenou knihu. Okolí úplně vypustím a přestávám vnímat vše, co se kolem děje.Tedy do doby, kdy mě vyruší mě známy, ale i dlouho neslyšený hlas. "Hope?" přestanu číst knihu a začnu přemýšlet, komu hlas patří a kdy naposledy jsem ho slyšela. Nakonec se přece jen odvážím hlavu zvednout a můj pohled se zaboří do osoby, která se na mě dívá. Pomalu jsem začínala doufat, že ho neuvidím a dokonce jsem to i tak chtěla. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to pro mě strašně těžké se na něj dívat a nezačít křičet. "Hope?" zopakoval, když jsem nebyla schopná ani jediného slova. Stále můj pohled byl upřený na něj a nemohla jsem nalézt slova. Vypadal jinak. Tělo měl mohutnější, vlasy kratší než kdy předtím a dokonce se i jinak oblékal. Musím uznat, že se hodně změnil a byl mnohem hezčí než kdy byl. Nevěděla jsem, co říct, ale to asi ani on. Nakonec jedna jediná myšlenka, která v mé hlavě převládala, byla vyslovená. "Co tady děláš?" jediná otázka, na kterou jsem chtěla znát odpověď. "Já.. Já vrátil jsem se. Sice později, ale vrátil." hlas postupně snižoval. Nakonec poslední slovo  zašeptal. Celou dobu se díval na mě, ale zamračil se, když se kolem mého těla obtočili cizí ruce. "Ahoj zlato." byla jsem ticho stále v šoku. "Můžeme jít?" pokračuje, když se nedočká odpovědi. Protočím hlavu na něj tak, abych viděla a jemně přikývnu. "Hope?" Kouknu na něj a čekám, zda bude pokračovat. "Můžeme si někdy promluvit?" vidím v jeho očích jiskřičky naděje. "Fajn zítra ve tři v kavárně." nevím sice, jestli je to dobrý nápad. Ale chci vědět pravdu. Co se stalo, že se mi neozval a všechno kolem toho. Je jen otázka zda tomu uvěřím a nebo ne. Ale zasloužím si vědět všechno, co se během toho stalo. Podám Aaronovi jeho kávu a ten mi dá pusu na líčko. Vezme mě za ruku a jdeme směrem k řece kolem které se chceme projít. 

"Kdo to byl?" já zapomněla, že Aaron ještě nikdy Nicolase nepoznal, takže ani neví kdo to je. Musím mu říct pravdu, ať už se naštve nebo ne. "Nicolas." zašeptala jsem a koukla jsem se na jeho reakci. V cestě se zastavil a vykulil oči. "Ten Nicolas?" pořádně jsem se nadechla a přikývla. "Ano ten Nicolas." Nakonec jsme pokračovali v cestě a ani jeden nic neřekl. Já jsem byla za to ráda. Zítra musím vše zjistit. "Vážně spolu jdete zítra ven?" koukne na mě. "Ano chci znát pravdu. Mám na to právo." nakonec jen přikývne a dál se už nevyptává. Já za to ticho mezi námi se snažím utřídit si myšlenky.Když jsem Nicolase viděla, probudil se ve mě jeden cit. Ale ten nejsilnější. Myslela jsem si, že už to neucítím, ale opak byl pravdou, když jsem ho uviděla všechna láska, kterou jsem k němu kdy cítila a myslela si že už jí ani nikdy neucítím se vrátila, lusknutím prstu. V tu chvíli jsem věděla, že bych mu odpustila cokoliv na světě. Ale co Aaron? Moje hlava a srdce je zmatené jako ještě nikdy. Co když o oba přijdu? Takhle bych žít nemohla. 

Po dlouhé době se hlásím. je zde nový díl a už to asi nebudu protahovat a pár dílu a bude konec. Zkusila bych napsat i něco nového. Máte někdo nápady o čem bych mohla psát?