Uvidíme se brzy

Chance

Seděla jsem v obýváku a zase se utápěla ve svých myšlenkách. Poslední dobou nedělám nic jiného. Aaronovi jsem se snažila dovolat, ale vždy to spadlo do hlasové schránky. U zpráv se mi ukazovalo to hnusné "zobrazeno". Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem zmatena ze všeho. Proč se vždy postaví vše proti mě. Proč se mi s prominutím se*e. Nicolas se nabízel, že za ním půjde, ale poslala jsem ho domů s tím, že to nemá cenu.

Pohled Nicolase: Musel jsem něco udělat. Nelíbí se mi pohled na ní, když se trápí. Miluji jí a proto chci ať je šťastná i když to nebude se mnou. Já jsem svou šanci zahodil už tehdy před půl rokem, když jsem  zbaběle utekl a nenechal si to vysvětlit. A tak jsem ztratil životní lásku. 

Zjistit, kde ten Aaron bydlí nebylo těžké. Když jsem dorazil před dveře, zaklepal jsem a čekal než mi otevře. Nemusel jsem čekat dlouho. Dveře se otevřely a já spatřil toho, který ukradl srdce mé lásky. Díval se na mě a čekal co řeknu."Vím, že mě nesnášíš, ale Hope si mě nevybrala. Chce být s tebou. My dva jsme pouze kamarádi. Nic bych na ní nezkoušel, protože vím, že ona miluje tebe. Ale ty jsi totální debil a ubližuješ jí. Děláš stejnou chybu jako já před půl rokem. Vím, že bych neměl za tebou chodit. Bylo by to pro mě lepší, ale miluji jí a chci, aby byla šťastná a to je s tebou. Tak tě prosím nikdy jí neubližuj." dokončil jsem svůj proslov a chtěl jsem odejít. Už jsem byl k němu zády, ale jeho hlas mě zastavil. " Proč to děláš? Mohl jsi jí mít pro sebe. Mohl si být zase šťastný." otočil jsem se k němu. "Jak jsem řekl, chci aby byla šťastná." řeknu znova a jdu domů. Konečně bych se mohl zabydlet. Doufám, že s ním Hope bude šťastná. Já jsem si to u ní předtím pos*al. I když doufám, že to jednou bude mezi námi jako dřív. Už nikdy, ale nebude moje. Už nikdy jí nebudu moct obejmout, líbat a říkat jí jak moc jí miluji. 

Pohled Hope: Volala mi Sandra, že bychom mohli zajít do klubu. Vůbec se mi nechtělo, ale její přesvědčovací metoda zabrala a já ji na to kývla. 

V klubu: Vážně nemám náladu na párty a zábavu.Kdo by taky měl? Po vstupu do klubu jsem se dívala všude kolem sebe. Zda tady neuvidím někoho známého. Už jsem ani nedoufala, když můj zrak padl na hnědovlasého klučinu. Protože u vstupu mě Sandra opustila a ztratila se mi v davu tancujících lidí. Nechápu proč jsem sem šla. Rozešla jsem se k Nicolasovi a sedla jsem si u baru vedle něj. "Nechápu to." hlesl a já nevěděla co myslí. "Tohle všechno. Co jsem tak moc pos*al. Vím, že jsem to co bylo mezi námi jsem celé zničil, ale je mi to šíleně líto. Ani nevíš jak moc tě miluji." řekl a kopl do sebe panáka whisky, co měl před sebou a rovnou si objednal dalšího. "V životě musím dělat něco špatně. Jinak vy se mi nes*alo." mlčím celou dobu a jen ho naslouchám. "Lituji všeho, co jsem udělal. Mohli jsme do teď být spolu šťastní, ale já to zničil lusknutím prstům." po každé další větě co řekl, kopl do sebe dalšího panáka. Bylo mi ho hrozně líto. Nevěděla jsem co mu na to říct. Řekli jsme si, že budeme přátelé, ale nevím zda na to mám. "Jsi šťastná? Dokážeš si s ním představit budoucnost? Miluješ ho více, ne jsi kdy milovala mě?" Dával mi otázku za otázkou. A já sama v sobě hledala odpovědi. Byla jsem vykolejená. Mezi námi nastalo ticho. Tedy neúplné. Kolem nás se táhla hlasitá hudba a lidé kolem nás se spolu bavily. Na pár minut jsem se uzavřela sama v sobě a hledala odpovědi. "Šťastná s ním jsem. Budoucnost si s ním zatím ještě představit nedokážu. Miluji ho více než tebe? Ne. Nikdy nikoho nebudu milovat více než tebe." uchechtnu se a konečně si taky objednám panáka. "Tak to asi s ním nedokážeš být pořádně šťastná." falešně se směje to už u něj poznám. Jeho poslední větu moc nepochopí, ale dorazí mě jeho poslední otázka. "Myslíš, že náš vztah bude mít ještě někdy šanci? Že někdy budeme ještě spolu?"mlčím nevím, co mu na to říct. Nevím zda spolu ještě někdy budeme. Ale teď o svém vztahu s Aaronem začínám lehce pochybovat. A to stačilo pár vět od Nicolase. "Nevím, možná někdy ano." Naděje přece jen umírá jako poslední." Ironie nad tím, že mé jméno znamená naděje. Nicolas belhavým krokem odešel a mě tam nechal samotnou, zamyšlenou a zmatenou sedět. Ještě chvíli jsem tam seděla, než jsem se rozhodla zvednout a odejít domů. Neměla jsem náladu se bavit. Doma jsem zalehla a za neustálých proudu myšlenek v mé hlavě jsem usnula. 

Po dlouhé době zase díl. Nápady mi docházejí ale snad se mi něco zase zrodí v hlavě. Tohle jsem napsala za dva dny. :D ale měsíc mě nenapadalo vůbec nic.