Uvidíme se brzy

Rande?

Uběhlo pár týdnu a Aaron se stále neozval. Možná jsem o něj měla i strach. Přece jen člověk nikdy neví, kdy se co  mohlo stát. Zato Nicolas byl u mě každý den. Snažil se mě rozesmát,  a abych přišla na jiné myšlenky. "Hope, no tak." zakňučí vedle mě na gauči Nicolas. "Co se děje?" vůbec nevím proč tak kňučí. Pokud se nudí, tak je to jeho chyba a ne moje. Nikdo ho nenutil sem chodit, aby se nudil. "Pojď ven. Sedíš tu už nějaký ten týden. Jsi bledá, máš kruhy pod očima, mastné vlasy a smrdíš. Dělej něco. Půjdeme na oběd a pak na procházku a třeba ještě na zmrzku." páni nikdy neřekl, že smrdím, ale chápu ho jsem zničená a nejsem schopná se sebou něco dělat. "Nemám hlad, zůstanu tady." odbudu ho a dále koukám na telku, ve které stejně nemám páru co tam běží. "Tak a dost!" zvedne mírně hlas a vypne televizi. Jen jsem na něj koukala a lehce se zamračila. "Ty si teď půjdeš dát sprchu, umyješ si vlasy a uděláš ze sebe člověka." pomalu se zvednu a jdu do koupelny. Raději ho poslechnu, protože vím jaký dokáže být...

Po asi hodině a půl jsem vylezla a konečně jsem se cítila i lépe. Vlasy už jsem měla dokonce i vyfoukané a stačilo se jen obléct. A mohlo se vyrazit. Malovat se nemělo cenu. Šla jsem do obýváku, kde už na mě čekal Nicolas. "Teď se půjdeme najíst. Vypadáš vyhuble." na to jsem raději nic neřekla a šla se obout.

Celou cestu jsme šli mlčky. Došli jsme před malou restauraci, kde mi při vstupu dovnitř otevřel dveře Nicolas jako správný gentleman. Sedli jsme si na volné místo k oknu a u číšníka jsme si objednali naše jídla. I přesto, že jsem neměla hlad, jsem skoro celou svou porci snědla. Byla jsem teda nucená jí sníst. Po jídle jsem chtěla zaplatit, ale Nicolas mě nenechal. Opustili jsme restauraci a šli se projít po parku. Když jsme po cestě narazili na stánek se zmrzlinou hned koupil dvě. Jednu mi podal a já se na něj koukala stylem, že už do sebe nic nedám. Nakonec jsem to zvládla, ale myslím, že aspoň týden o jídle nechci ani slyšet. Posadili jsme se na jednu lavičku, kterých tady v parku bylo mnoho. Mohlo už být kolem páté hodiny večer. Čas s ním vždy  utíkal rychle. "Dnešní odpoledne se povedlo." přerušil ticho Nicolas. "To máš pravdu. Děkuji ti." usměji se na něj. " Za co děkuješ?" ptá se nechápavě. " Vytáhl jsi mě ven. A netrápím se doma., Navíc dalo by se dnešnímu odpoledne říkat i krásné rande." při poslední slově sklopím hlavu ke svým nohám. "Rande?" slyším v jeho hlase naději. Pozvednu hlavu a přikývnu. "A můžu něco zkusit?" jen přikývnu a než se naději cítím jeho rty na těch svých. 

Flashback: "Tohle je vážně nejhezčí večer." usměji se během tance k Nicolasovi. "Je, ale celý večer chci udělat na co se chystám už pěkně dlouho." nechápavě na něj koukám a čekám jestli mě obeznámí s jeho myšlenkou. Nic neříká. Mám pocit, že jeho tvář je čím dál tím blíže té mé. Než to stihnu pořádně zaregistrovat jeho rty se ocitnou na těch mích. Byla jsem zaskočená. Chvíli je nechal jen tak přitisknuté a když se ujistil, že se neodtáhnu pohnul s nimi. Jeho pohyb jsem zopakovala. Jeho rty byli tak jemné.

Konec Flasback:

Vzpomněla jsem si na náš první polibek. Jeho rty jsou stejně jemné jako kdysi. A moje city v tuto chvíli byli ještě silnější.

PS: tak je tady po dlouhé době další díl. Moc se omlouvám za chyby, ale psala jsem to rychle. Právě vyrážím na festival B4L. A chtěla jsem to přidat ještě dnes.