Uvidíme se brzy

Nightmare (I'm crazy.)

Celý zbytek dne jsem se snažila vyhnout Nicolasovi. Nechtěla jsem s ním mluvit. Je otravný. Domů jsem snad musela utíkat. Mamka jako vždy nebyla doma. Vzala jsem si něco malého na jídlo a zalezla k sobě do pokoje. Vzala jsem si svůj deník, kde si zaznamenávám snad vše. Pohodlně jsem si sedla do křesla u okna a otevřela jsem si svůj deníček. 

"Nechápu to . Nechápu nic, co se děje kolem mě. Nic se sice neděje bezdůvodně. Ale mě se nedaří. Mám hold smůlu. Předtím jsem měla všechno vážila si toho. Už je to pár týdnů od té doby, co otec odešel už navždy. Byl to ten nejlepší člověk na světě.  Mamka se teď hodně snaží se mi věnovat. Škoda,  že až teď. Já se, ale stejně stále cítím prázdná. Sice se říká, že čas zahojí všechny rány. To však pravda není. Jen si na tu bolest zvyknete a stane se součástí vás. Přes den se snažím a večer se složím depresemi. Mám to tak každý večer. Brečím a utápím se v samotě. Mívám i noční můry. A často se probouzím s pláčem. Mamka mě už tolikrát chtěla poslat k psycholožce, ale já odmítla. Lepší se vypsat tady do deníčku, než to někomu říkat. Sice si někdy jako blázen přijdu, ale to bych už musela asi k psychiatrovi." 

Odložím deník a zjistím, že už je dost hodin. Dojdu se umýt a jdu spát. 

Další den: Ve škole jsem byla dnes mezi posledními, což se zas tak často nestává. Do třídy jsem vběhla až po zvonění, ale naše učitelka to pro jednou nechala tak.  Rozhlídla jsem se po třídě a na mém místě už seděl opět on.  Já se ho snad nikdy  nezbavím. Jdu k lavici a beze slova si sednu. "Ahoj." pošeptá směrem ke mě. "Ahoj." pozdrav mu oplatím  stejně potichu. Zbytek hodiny oba mlčíme. O přestávce se mu snažím vyhnout, bohužel se mi to nedaří. " Proč si včera tak rychle utekla? Chtěl jsem s tebou mluvit. " ozve se zamnou u skříněk.On je vážně tak moc otravný. "Nebylo mi dobře." odvětím a otočím se k němu čelem. " A dneska odpoledne se můžeš zdržet?" "Asi ano." Musím mu odpovědět kladně, jinak bych se ho v životě nezbavila.  Nevím, co po mě chce, ale zjistím to a pak budu mít konečně pokoj. Jo to bych se asi hodně divila.....

Den utekl velice rychle a na oběd jsem se vykašlala. Šla jsem ke své skříňce, kde už na mě Nicolas čekal. Nechápu proč, ale konečně už na nás nikdo nekouká. Jsem ráda. Dokonce už neslyším kolovat drby na mou osobu. Šli jsme si sednout do parku, který je naproti naší školy. Byla jsem z jeho přítomnosti celkem slušně vykolejená. Neznám ho a tak nemůžu tušit, co od něj můžu očekávat. "Můžu už konečně vědět, co jsi tak pozdě dělala na tom hřbitově?" Vážně se bude ptát zase na tohle téma? " Proč tě to tak moc zajímá?" Kouknu se na něj. "Jen mě zajímá, proč tak krásná holka, jako ty, byla tak pozdě na takovém strašidelném místě." při slově krásná jsem se začervenala.  "Nedávno mi umřel otec. Byla jsem za ním. " podívám se před sebe. " To je mi líto. Promiň. Nevěděl jsem to."  pohladí mě po ruce. Z oka mi vypadla jedna neposedná slza. "Prosím neplakej. Nechtěl jsem tě rozbrečet." řekne, když si všimne mé slzy. " Ty zato nemůžeš." usměji se na něj a slzu si pohotově setřu. "Odkud vlastně jsi?" změním už raději téma. " Jsem z New Yorku." pousměje se. " Páni.." Překvapeně vydechnu. "No jo." jeho úsměv se ještě více roztáhne. " A co tě přivádí sem do Red Bank?" (poz. autora: To městečko vážně existuje :D je kousek od New Jersey. A podle fotek je krásné a útulné.) "Bydlela tady babička a když umřela, dům odkázala nám." "S tou tvou babičkou je mi líto." hlesnu. "Nemusí. Byla nemocná a teď je na lepším místě." pousměje se. Ten jeho úsměv je tak nádherný, až mi jde s toho hlava kolem. On je vlastně krásný celý. Chodící dokonalost. Na co to myslím? Ještě chvíli jsme si povídali. Pomalu se začalo stmívat a tak jsme usoudili, že bychom mohli vyrazit na cestu domů. Šel mě odvézt až ke mě. S ním mám konečně pocit, že mám nového kamaráda. Před domem mě nečekaně obejme. V mém břiše i s tak obyčejného doteku rozletí motýlci. " Dobru noc Hope. A krásné sny." zašeptá mi do ucha a než se naději odchází. Ještě chvíli omámeně stojím, než se rozhodnu jít dovnitř. Po dlouhém a namáhavém dni si lehám do postele a spokojeně usínám. Říše snů mě až moc unáší. 

* "Krásko!" uslyším za sebou volání. Jsem už kousek od školy a tak se porozhlédnu kolem sebe. Můj pohled se zastaví na usměvavém brunetovi za mnou. "Ahoj." pozdravím ho a čekám, až ke mě dojde. Jen, co je u mě se nakloní a políbí mě. Chvíli jsem zaskočená, ale polibek mu oplatím. "Ahoj." odpoví mi hned, co se odtáhne. Vezme mě za ruku a spolu dojdeme do školy. Tam se naše cesty rozdělí. Další přestávku Nicolase potkám na chodbě a rozhodnu se za ním jít. "Ahoj Nicolasi." usměji se na něj. On nechápavě kouká na mě. "Co chceš?" ptá se podrážděně. "Ráno.. To co se stalo.... Myslela jsem.. Myslela jsem, že.." koktám, ale přeruší mě. "Myslela sis, že s tebou budu něco mít?" optá se on pobaveně. "No.. No.." nemůžu ani najít slova. Žáci chodí kolem nás a pohledem se na  nás zasekávají. "Malá, hloupá a naivní Hope. Vážně sis myslela, že bych s tebou něco měl? Zrovna s takovou nickou, jako jsi ty?" tohle mě zasáhne jako blesk z čistého nebe. Nemám slov. Všichni kolem se jen směji. Vyběhnu ven, kde narazím na náš školní barbie gang. Ukážou na mě a jdou mým směrem. "Naše naivní, uplakaná holčička." řekne jedna a napřáhne se. Silná rána mě zasáhne a já upadnu na zem.mé tělo zasahuje jeden kopanec do břicha za druhým. Mé oči zpozorují další přicházející osobu k nám. Poznám ho je to Nicolas. Zasměje se a taky si do mě kopne. Bohužel takovou ránou, která mě unese až do bezvědomí.* S trhnutím se proberu a prudce si sednu. Zamotá se mi až hlava. "Byl to jen sen." Opakuji si stále dokola. Musím nahlas, abych tomu vůbec uvěřila. Kouknu se na hodiny a zjistím, že je teprve 2:30. Lehnu si, ale oči nezavírám. Bojím se usnout. Vážně si už připadám jako blázen. 

Ps: Je zde další díl. Nevím, co na to říkáte, ale hrozně moc by mě to zajímalo, ať už čtete tento příběh a nebo jen najedete na něj, aby jste se dozvěděli, co je zač. Budu ráda za jakýkoliv ohlas. :)