Uvidíme se brzy

Angel

Pohled Nicolase: Ve škole jsem byl sám. Hope dneska nepřišla. Je to divné, vždy chodí na čas a dneska nepřišla ani na 2. hodinu. Snažil jsem se jí psát zprávy a volat ji. Ani jedna odezva. Bojím se o ní. Rozhodl jsem se odejít ze školy dříve a jít k ní, abych se ubezpečil o tom, zda je v pořádku. Celou cestu doufám, že se jí nic nestalo. Dorazím před její dům a zvoním. Nikdo nejde otevřít. Zkusím to ještě párkrát, ale pokaždé nic. Celý dům obejdu dokola. Vzadu za domem najdu vysoký strom, na který se dá dobře vylézt. Batoh hodím dolů a začnu šplhat na strom. Jedna větev je u okna, které ani nevím kam vede. Posunu se blíže k oknu, abych lépe viděl dovnitř. Můj pohled se okamžitě zasekne na klidně ležícím těle Hope. Srdce se mi na chvíli zasekne. Když jí ni nedokázala probrat? Ne nesmím na to myslet, seskočím dolů a běžím ke dveřím, které během chvíle vyrazím. Snažím se zorientovat, abych našel její pokoj. Povede se mi to na poprvé. Přiběhnu k ní a okamžitě se snažím nahmatat její pulz. Je slabý. Zavolám okamžitě sanitku. Když nakouknu do její koupelny, spatřím prázdné pláto prášku na spaní. To snad ta holka nemyslí vážně. Do telefonu nadiktuji jméno, adresu a nezapomenu se zeptat, co mám udělat. Jen co mi vše vysvětli běžím k ní a snažím se jí uvolnit trávicí cesty. Když se mi to povede slyším záchranku. Vzali jí okamžitě na lehátka a vezli jí do nemocnice. Já vzal ještě její telefon a jel s nimi. Hope vezli rovnou na sál a já nemohl nic jiného než čekat. Snažil jsem se kontaktovat její mamku, ale bylo to  k ničemu. Já se snažil uklidnit, že bude v pořádku. Nechápu, co jí to napadlo. Proč se chtěla zabít? "Vy jste přítel slečny Walker?" přišel za mnou doktor.  "Ano, jsem." kdybych řekl, že ne neřekl by mi o jejím stavu vůbec nic. "Žaludek jsme vypumpovali, teď by měla být pár dní v kómatu. Měla na male, kdyby jste nepřišel v čas nemusela už být zde mezi námi. Ale je to velice silná dívka. Nevíte, co jí vedlo k tomu se takto předávkovat?" celkem se mi ulevilo. " Vůbec nevím, co se mohlo stát, že udělala to co udělala. A myslíte si, že bych jí mohl vidět? " "Ano můžete, ale jen na chvíli už je po návštěvních hodinách." usměje se na mě. "Pokoj číslo 119." poděkuji mu a jdu hledat její pokoj. Když stojím před ním, nakouknu dovnitř. Pohlédnu na Hope, která leží na posteli. Do rukou má zapíchnuté různé kapačky a hadičky na kterých je připojená. Její pleť je bledá. Vypadá jako mrtvá. Na obrazovce vedle postele naštěstí vidím její pul, který mi říká, že je stále tady mezi živýma a mrtvá rozhodně není. Přijdu k ní a jednu ruku uvězním v mé. I přes to všechno jak teď vypadá je nádherná.  "Proč sis to udělala? Proč ses chtěla zabít?" ptal jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Prozatím. Ještě chvíli u ní stojím a pozoruji jak nádherně vypadá. Mám jí rád a budu na ní dávat pozor.... 

O dva dny později a pohled Hope: Hlava mě bolela, jakoby v ní bylo zabodnuto milión střepů. Bála jsem se jakkoliv pohnout. Bolest se ještě zvětšovala. Oči jsem měla těžké a unavené.Snažila jsem se v paměti zavzpomínat, co se vlastně stalo. Na moment mi v hlavě blýsklo. Prášky. Já se chtěla zabít. Sakra. Prudce se posadím, ale to byla chyba dělat. V tu chvíli mám pocit, že se mi hlava roztříští. Kouknu kolem sebe, abych zjistila, kde to vlastně jsem . Kouknu a všude vidím bílo. Pokud nejsem mrtvá musím být v nemocnici. Už podle toho hnusného zápachu. Jak jsem se sem, ale dostala? Běhá mi v hlavě. Mamka mě zabije. Teď už se tomu psychologovi nevyhnu. Pokud mě nepošlou rovnou na psychiatrii. Chvíli ještě ležím než se odvážím vzít telefon. Trochu mě zmate datum. To mi chcete říct, že já byla mimo 2 dny? Rozhodnu se zavolat mamce, ale v kontaktu narazím na jiné číslo, které bez rozmýšlení vytočím. Po pár pípnutí se ozve hlas, který jsem potřebovala slyšet. "Hope už jsi vzhůru?" v jeho hlase jde slyšet radost. Takže ví, co se mi stalo. "Promiň jestli ruším. Mohl bys za mnou po škole přijet?" "Jasně za chvíli jsem u tebe." "Vážně stačí až po škole." houknu na něj rychle. Nechci, aby kvůli mě měl problémy ve škole. "To je v pohodě." Než já stačím odpovědět položí to a já si jen povzdychnu. Je tvrdohlavý. Už vím, že jen co přijde si vyslechnu výslech o tom co jsem to vlastně provedla, zda jsem normální a bla bla bla. Můj pohled padl na má zápěstí.Sakra tak teď už je vážně po mě. Jestli si všichni všimli mého pořezaného zápěstí. Jsem vážně blbá. Budu se modlit, aby si toho nevšiml nikdo. Jsem nahrána. Vážně nahraná. Matka mě zabije a nejspíš i Nicolas. "Sakra." zakleji. Stejně by mě zajímalo, kdo mě našel. Kdo mi zachránil život. Teď už, ale lituji toho, co jsem provedla. Nemyslela jsem na následky. Sáhla jsem si na život, tak jako by neměl žádnou cenou a přitom má tu největší. Snad se brzy dozvím, kdo je můj strážný anděl a nenechal mě umřít. Během chvíle se na dveře ozve zaklepání a hned se otevřou. Ve dveřích stojí Nicolas. jen co mě uvidí se usměje, ale chvíli na to mu úsměv padne a zamračí se na mě. A sakra je to tady. "Ahoj." pozdraví mě a jemně se usměje. "Ahoj." šeptnu. "Jak ti je?" "Bylo i lépe." úsměv jsem mu jemně oplatila. "Bolí tě něco?" "Jen hlava." přikývne. "Jak jsem se sem dostala?" nedá mi to a musím se už na to někoho zeptat. "Já." odpoví klidně a koukne mi do očí. Fajn ví, co jsem provedla. "Proč jsi to udělala? Proč jsi se předávkovala? Na co si myslela. A o tvé ruce ani nemluvím." chvíli mlčím ,než mu odpovím. Musím si svou odpověď pořádně rozmyslet, abych pak něčeho co řeknu nelitovala. "Nebudu ti lhát. nic mě tady nedrží." "Tak proto ses chtěla zabít?" skočí mi do řečí. "Ano, ale není mi to souzeno. Mám anděla, který na mě dává pozor a zachránil mi život. A proto ti děkuji." usměji se na něj a natáhnu se k němu pro obětí, které mi ihned věnuje. Už vím, že on je můj anděl.