Uvidíme se brzy

Kavárna

„Vyzvednu tě, až budeš chtít jet domů," dá mi pusu na čelo a já jen přikývnu.

U kavárny jsem byla dříve. Nicolas se mě snažil uklidnit. Nakonec jsem se otočila a šla jsem dovnitř, kde jsem si objednala u pultu a šla si sednout k volnému stolu. Koukala jsem se do mobilu, ze kterého mě vyrušil zvoneček u dveří, značící nového příchozího. Zvednu hlavu a můj pohled se setká s tím jeho. Najednou jsem nevěděla, jak vše, co mu chci říct, mám zformulovat.

Za chvíli se naproti mně odsunula židle, a přisedl si Aaron. „Ahoj," kuňknu, ale ne moc potichu, aby mě slyšel. „Ahoj. Chtěla jsi semnou mluvit, tak začni," řekl bez citů.

„Já vím, že jsem tu ublížila. A chci se ti za to strašně moc omluvit. Mrzí mě to," na chvíli se odmlčím, „já ale nemůžu za své city. Já svému srdci poroučet nemůžu. Celý život, mi do hlavy všichni tlučou, ať jsem nesobecká, ale já už dál nemůžu. Jednou jedinkrát chci a budu sobecká. Vždy jsem se koukala na city ostatních a nechtěla nikomu ublížit. Vážně ne. A mrzí mě, že právě ubližuji zrovna tobě." Dokončím svůj proslov na skoro jeden nádech. Aaron nic neříká. Na tváři má nečitelný výraz. Kolem nás mi přijde, že je nepříjemné ticho. „Máš pravdu," řekne a já na něj koukám, „ublížila jsi mi. Ale chápu tě." Cože právě řekl? Slyším dobře? „Vím, jaká jsi. A chápu, že chceš být šťastná a semnou úplně šťastná nejsi. Mám tě rád a zasloužíš si to. A proto, chci, abychom byli aspoň přátelé, jako předtím." Usměje se a já v tu chvíli zářím jako sluníčko. Vstanu a přejdu k němu, abych ho mohla obejmout. Musím se trochu naklonit a uvězním ho ve svém objetí. Je vážně skvělí a já vím, že si ho nezasloužím. Ještě nějakou dobu sedíme v kavárně a povídáme si spolu. Na stole se mi rozsvítí mobil, který oznamuje novou SMS. Zpráva je od Nicolase. "Jsi v pořádku?" stojí v ní. Musím se pousmát nad tím, jak je starostlivý. "Jsem v pohodě. Všechno dobře dopadlo." Rychle napíšu odpověď a zase se věnuji Aaronovi. "Mám pro tebe přijet?" přečtu si rychle další SMS. „Myslím, že náš kávový dýchánek, pro dnešek končí." Zasměje se. Na Nicolasovou zprávu rychle odpovím kladně, že ho budu čekat '. „Nevadí to?" zeptám se Aarona. „Vůbec ne. Stejně mám ještě něco do školy."

Před kavárnou se na rozloučenou ještě obejmeme a já se mu asi po 100 omlouvám. Nakonec se vydám na parkoviště, kde by měl čekat můj odvoz.

Když jsem došla na místo, stal tam opřený o auto a vyhlížel mě. Pro sebe jsem se usmála a šla k němu. „Tak co? Jak to dopadlo?" stáhne si mě k sobě a já si hlavu položím o jeho hruď. „Více než dobře. Pochopil mě. Mou omluvu přijal a jsme zase kamarádi, jako na začátku." Odtáhnu se a kouknu se Nicolasovi do očí. „Začínám se bát, abys mi zase za nim neutekla," zasměje se a já se lehce zamračím. „Dělám si srandu," lehce projede prsty po mé vrásce, která se mi objevila na čele. „Pojď, pojedeme." Odrazí se od auta a otevře mi dveře. Počká, až si sednu a pak je za mnou lehce zabouchne.

V mém bytě jsme si lehli spolu na gauč a v objetí jsme se koukali na telku. V tu chvíli mi došlo, že jsem právě teď nejšťastnější člověk na světě.

PS: Po dlouhé době přidávám další díl. Už bude jen jeden a EPILOG. Jinak Vám sice pozdě přeji krásný a hlavně šťastná nový rok.