Uvidíme se brzy

All good things must end

Přidala jsem vám sem i písničku u které jsem tento díl četla. Snad se vám bude líbit. A máme zde i novou postavu. :)

O měsíc později: Pomalu se nám blíží maturita. Všechno je v pohodě. Jsme šťastná. Psycholožka mi ukončila sezení. Říkala, že jsem v pořádku. Na začátků naších sezení jsem byla v depresích a teď je ze mě prý usměvavá dívka. Ale mě štěstí nepřeje nikdy dlouho. To už všichni ví. K maturitě dostanu od mamky byt. Ona se chce stěhovat ke Kevinovi. A co je na tom smutné? Dospívám a osamostatňuji se. Všechno je moc rychle. Ještě nedávno jsem byla malá holčička, co běhala všude a byla zvědavá. A teď najednou maturuji a budu bydlet sama. Když se podívám zpět jen o pár měsíců, vidím taťku jak leží na gauči. Začne se mi těžce dýchat a slzy padají tak, že nejdou zastavit. Zvednu se a jdu se obout. Vezmu bundu a mířím ke květinářství. Koupím růže a jdu známou cestou k místnímu hřbitovu. Přejdu strašidelnou  bránou, a na místo kde je uložen můj otec. Hrob je trochu špinavý a tak ho očistím a položím na něj květiny. Sednu si na proti a opřu se o strom. Koukám před sebe a čtu si nápisu vyrytého na hrobě. "Neplačte drazí, že odcházím spát. Tak jak dal mi osud k věčnému spánku teď ukládám se sám." ten citát jsem vybírala já. Dost se mi líbil a na konci se táhlo zlatě napsané See you again. Věděla jsem, že dříve nebo později s ním opět budu. Teď bych chtěla, aby to bylo později. Proč? Jsem šťastná a nemohla bych tady nechat Nicolase samotného. Koukla jsem se na otcovu fotku a pousmála se. Začala jsem vzpomínat jak mi jako malé před spaním četl knížku. Kontroloval, zda není pod postelí příšera. Vodil mě do školky a do školy. Brával mě na pouť do zoo a do cirkusu. Vždy mi koupil cukrovou vatu, vystřelil plyšáka a chodil se mnou na kolotoče. Mamka neměla čas. Stále pracovala. Vše bylo na něm. On zvládal i práci. Dával mi lásku i za mámu i za sebe. Byl to ten nejlepší člověk na světě, kterého jsem znala. Začala jsem zase plakat. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale začalo se stmívat. Byla už i větší zima. Postavila jsem se ze země a otřepala špínu. Naposledy jsem se koukla na hrob a potichu zašeptala "Sbohem" odešla domů..

"Kde jsi byla?" zeptá se mě mamka, když dorazím domů. "Na hřbitově." přikývne a já se vydám do svého pokoje. Lehla jsem na postel a koukala do stropu. "Může už štěstí trvat věčně? Nestane se už nic strašného?Bude už všechno správně?" tohle všechno mi létalo hlavou. Moje myšlenky mě nakonec zavedli až do říše snů..

Probudila jsem se na zazvonění svého budíku. Koukla jsem se na hodiny, které ukazovali půl 7. Vylezla jsem a rovnou jsem si to zamířila do koupelny, kde jsem se lekla svého odrazu. Opláchla jsem si obličej, vyčistila zuby a rozčesala si vlasy, které jsem pak zavázala do vysokého culíku. Přešla jsem do pokoje kde jsem si oblékla první věc co mi padla do oka. Nebaví mě řešit co si obléct. Vydala jsem se do kuchyně, kde jsem se rychle nasnídala. Myslela jsem si, že Nicolas přijede, ale když byl čas vyjít do školy a on nikde vykašlala jsem se. Neměla jsem od něj ani hovor ani sms. Šla jsem tedy sama. Čas utíkal rychle a tak jsem vzala skate ať nepřijdu pozdě. "Pozor!" volala jsem měla jsem na spěch a potřebovala jsem aby mi uhnuli lidé. Jela jsem dost rychle. Aspoň do chvíle, než se mi do koleček nezapletl šutr. Letěla jsem na zem. "Sakra." sykla jsem. Na koleni jsem měla díru a tekla mi krev. Dlaně jsem měla také poškrábané. "To ten den krásně začíná." řekla jsem si s ironii v hlase pro sebe. "Jsi v pohodě?" ozvalo se  na de mnou. Stál tam kluk. Mohl být o tři roky starší než já. "Jo jsem." odvětila jsem mu. "Pojď pomůžu ti." natáhl ke mně ruku a pomohl mi se postavit. "Díky." ohnu se ještě pro skate. "Jsem Aaron." podá mi ruku. "Já Hope." usměji se a ruku ze slušnosti příjmu. Celého si ho prohlédnu. Měl hnědé vlasy, které měl lehce vyčesané. Jeho modré oči se zabodávali do těch mích. Vysoké, hubené postavy. Vypadal dobře a mile.

"Promiň Aarone, ale musím jet do školy, jinak přijdu pozdě." omluvím se a chystám se na cestu. "Dobře a uvidíme se ještě?" zeptá se rychle. "Nech to osudu." odpovím ještě než odjedu. 

Přijedu tam přesně na minutu a rychle se vydám do třídy. Ve třídě učitelka ještě nebyla a nebyl tam ani Nicolas. Asi zaspal. Uvidíme. Nechám to ještě chvíli, když tak mu napíšu. 

Uběhli dvě hodiny a Nicolas se stále neuráčil přijít do školy a ani se mi neozval. Mám strach, aby se mu něco nestalo. Vezmu mobil a napíšu mu sms. "Kde jsi? Jsi v pořádku?" čekám na odpověď, ale stále nic. Na obědě se potkám s Markem a Sandrou.  "Čaute." pozdravím je a přisednu si k nim. "Ahoj kde máš Nicolase?"  ptá se Mark. Asi mu není příjemné, když je tady dneska jediný kluk. "Jo to bych taky ráda věděla." povzdychnu si a dále se věnuji jídlu, tedy aspoň něčemu, co se tomu snaží podobat. 

Po zbytek dne jsem bez nálady. Domů jsem jela opatrně, abych už znovu nespadla. "Ahoj broučku. Jsi v pořádku?" přivítá mě doma mamka, když mě uvidí ve dveřích kuchyně. "Jo." usměji se. "Co se ti stalo?" kouká na moje roztrhané kalhoty. "Ráno jsem spěchala do školy a na skatu jsem to hold nějak neustála." "Co jsem říkala ber si chrániče." zamračí se. "Ale mami není mi pět." jdu si to raději vydezinfikovat, abych se vyhnula dalším řečem  tom jak moc jsem nezodpovědná. 

Nyní ležím zase na posteli a koukám do blba. Každou chvíli kontroluji telefon zda nevolá či nepíše.  Bojím se. Celý den se neozývá. Nakonec usnu. Vzbudí mě až volání. "Hope!" "No co je mami!" Jsem lína se postavit a tak zavolám přes celý barák. "Máš návštěvu!" vykopu se jdu dolů. Stojí tam Nicolas. Tváři se smutně. Zaseknu se v pohybu. Co se zase sakra stalo? "Ahoj." pozdraví mě tiše. Stále na něj koukám a nic neříkám. "Můžeme si promluvit u tebe?" klepe se mu hlas. Už tady poznám, že je něco špatně. Ano všechno hezké jednou končí, ale u mě to teprve začalo a zase nevydrželo dlouho...