Uvidíme se brzy

Interrogation

Už před nemocnici stálo policejní auto. Výtahem vyjedu na dané patro k Hope. Zaklepu a vlezu do jejího pokoje. Už nespí. Sedí u ní policisté. "Dobrý den." překročím práh pokoje. "Dobrý den. Vy jste pan Hardy?" zeptá se jeden policista. "Ano." přikývnu. "Budeme chtít s vámi mluvit. Za chvíli se vrátíme a necháme vás dva o samotě." opustí pokoj a já konečně zůstávám s Hope sám. "To ty?" zeptá se a je mi hned jasné na co je ta otázka mířená. "Jo. Volala mi tvoje matka, zda nevím kde jsi. Když mi řekla, že jsi zmizela hned jsem tě šel hledat." jednoduše vysvětlím. "Jak ti je?" stále se o ní bojím. "Bylo i líp." pousměje se. "Ty víš kdo mě bodl?" zase přikývnu. "Viděl jsem je." skloním hlavu. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem jí nenašel dřív a všechno tohle se nemuselo stát. Proběhlo mi hlavou. "Děkuji opět jsi mi zachránil život. Vážně nevím, co bych si bez tebe počala." usměje se. " To je samozřejmost. Klidně tě budu zachraňovat pokaždé. Ty mi totiž za to stojíš. Miluji tě." musím jí v tom pořádně utvrdit. "Já tebe taky. A chtěla bych to s tebou zkusit. I přes to jaký strach uvnitř sebe cítím." skloní pohled a její tváře naberou na červené barvě. Je roztomilá. "Slibuji, že tobě nikdy neublížím. Budu se  tebe starat." políbím jí jemně na rty a opatrně, abych jí neublížil jí obejmu. Konečně, konečně je moje. Nikomu jí už nedám. Vyruší nás klepání a následné otevření dveří. Do pokoje se vracejí policisté. "Pane Hardy. Teď nám prosím řekněte co se ten večer stalo. Když jste našel slečnu Walker. " požádají mě. "Dobře. Byl jsem doma, když mi volala matka tady Hope. Ptala se mě zda nejsem není Hope u mě a nebo jestli nevím kde by mohla být. Když mi řekla, že jí nemůže najít a dlouho se nevrací domů, vyběhl jsem jí hledat. Byl jsem snad na všech jejích místech, kde chodí. Nikde nebyla. Když jsem to chtěl vzdát slyšel jsem smích. Byl mi povědomý. Schoval jsem se za barák a vykoukl. Viděl jsem holky od nás ve třídě v čele s Amy. Smáli se, ale pak Amy nahodila vražedný výraz a ze slovy, že se to nikdo nesmí dozvědět odešli. Měl jsem s toho špatný pocit. Vydal jsem se tedy tam odkud vylezli a tam spatřil na zemi Hope. Poznal jsem jí už v dálce. Hned jsem volal záchranku a snažil se zastavit krvácení." dopovím. "Děkujeme. Potvrdil jste nám to, co tady slečna Hope řekla. Zdá se, že dívka je psychicky nemocná. A proto jí soud rozhodne co s ní bude." obeznámí nás policisté. "To jako vážně?" nevěřím. "Ano byl to pokus o vraždu. Který nevyšel. No to je vše. Přejeme vám brzké uzdravení." rozloučí se a opustí pokoj.

Pohled Hope: Zase. Už po několikáté mi zachránil život. Snad už vše bude dobré a už nám tady nebude nic stát v cestě ke klidnému životu. Vše se mě snažit zabít. Mám pocit jak kdybych měla 9 životů jako kočka. Já už mám asi jen 6. Na pokoji nakonec zůstanu jen s Nicolasem. Opatrně se k němu nakloním, abych mu dala znamení, že chci obejmout. Na nic nečeká a opatrně mě obejme. Jako by měl strach, že se rozplynu. Nemluvíme. Nemusíme. Užíváme si přítomnost jeden druhého. Teď jsem ráda, že žiji. Jsem vděčná. "Snad už vše bude lepší." zašeptám do ticha pokoje. "Určitě ano." usměje se na mě. 

Ahojte mám pocit, že je to romantika, která se mi nelíbí. Je to přeslazené. Co myslíte vy? Jinak dnes jen krátký díl. Je to takový spojovací.