Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

1. kapitola

Studené chodby sirotčince mu toho rána přišly méně chladné než obvykle. Procházel jimi v neobvykle dobré náladě. Bylo deset hodin. Za hodinu z nádraží King's Cross odjížděl vlak, který ho měl dovést do jeho skutečného domova. Při tom pomyšlení se mu rty znovu zkroutily do tenkého úsměvu. Letošní rok bude jiný. Výjimečný. Celé prázdniny promýšlel v tom zatuchlém pokoji sirotčince svůj plán. A dva měsíce byly dostatečně dlouhá doba na promyšlení každého detailu.

Po kamenných schodech sešel dolů do nevelké vstupní haly. Všude bylo až děsivé ticho. Ostatní děti byly pryč. Evakuované kvůli té směšné mudlovské válce. On ne. On byl výjimečný. Vychovatelka paní Coleová si to ale nemyslela. Přestože by přivítala každou příležitost, jak se ho zbavit, nemohla si vzít na svědomí, že by rodině příjemců nějak ublížil. I když dobře věděla, že přes prázdniny kouzlit nesmí.

V hale na něj čekala sestra Marcella a vychovatelka paní Coleová. Sestra Marcella se shovívavě usmívala, když mu podávala malý papírový pytlík se svačinou. Připravovala mu ji na cestu každý rok. Strpěl od ní i pohlazení po tváři. Co si pamatoval, dělala to vždycky. Byl to vlastně už takový zvyk.

Paní Coleová oproti tomu se na něj vždycky mračila. Poslední čtyři roky doprovázel její přísný pohled i podivný odstín odporu. Od profesora Brumbála dobře věděla, co je zač. Odpuzovalo ji to a částečně i děsilo. Nemohla se dočkat, až bude pryč. Tuto touhu s ní ostatně sdílel.

„Pospěš si," sykla. „Automobil čeká venku."

Hodil po ní studeným temným pohledem. Bezděčně se ošila a o krok ustoupila.

„Kufr už máš uvnitř," řekla sestra Marcella. Zajela mu rukou do hladkých černých kadeří. „Dávej na sebe pozor, Tome."

Pro někoho, kdo nikdy nepoznal starostlivý hlas matky, bylo těžké to určit, ale řekl by, že to, co zaznívalo v hlase sestry Marcelly, by se dalo nazvat mateřskou něhou.

Mechanicky přikývl. V jeho tváři se neodrazil ani stín emoce. Nepamatoval si, že by kdy prožil nějakou tak silnou, aby zanechala stopy i na jeho tváři. Letmé úšklebky či poloúsměvy ovšem nepočítal. Byly stejně bezvýznamné jako jejich příčiny.

Beze slova rozloučení vyšel před ponurou budovu sirotčince a nastoupil do otevřených dveří automobilu, který ho měl odvést na nádraží. Sotva se usadil, zadíval se před sebe a setrval v této pozici celou cestu. Bylo mu jedno, že sestra Marcella vyšla na ulici, aby se dívala za automobilem, dokud jí úplně nezmizí z dohledu. Dělala to každý rok. A každý rok automobil mizel za zatáčkou, aniž by se dočkala zamávání na rozloučenou.

                                                                                                       ***

Pobočka Mezinárodní letaxové kanceláře v Londýně vypadala jako obrovská nádražní hala. Měla prosklenou střechu, která vyrovnávala absenci oken. Po jedné její straně se táhly velké krby obkládané zelenými a béžovými kachličkami. Bez ustání v nich plápolal zelený oheň, z něhož čas od času vystoupil nějaký klient. Proti každému z krbů stál informační pultík, který zahraničním cestujícím nabízel informace o místu svého pobytu. Za každým pultíkem stála mladá usměvavá čarodějka v tmavomodrém hábitu, která s úsměvem vítala každého nového návštěvníka.

Podobně tomu bylo i u krbu číslo dvě, kterými krátce za sebou přicestovaly tři čarodějky. Jedna ve středních letech v krémovém mudlovském kostýmku, další dvě byly patnáctileté dívky v dlouhých černých hábitech. Jedna z nich byla blondýnka, druhá hnědooká brunetka. Každá z nich měla vedle sebe svůj kufr, pro který okamžitě přijel nosič s vozíkem.

Všechny tři zamířily ke svému pultíku. Už tam na ně čekal široký úsměv mladé čarodějky s růžovými tvářemi.

„Vítejte v Británii. Přejete si informace o zemi?"

„Ne, děkuji. Rády bychom se dostaly na nádraží King's Cross, na Bradavický expres."

Čarodějka se zářivě usmála. „Ale samozřejmě. Naše automobily vás tam pohodlně dovezou," řekla a pokynula poslíčkovi, který hlídal jejich kufry.

Poslíček přikývl a už tlačil vozík z jediných dveří, které v celé hale byly.

„Mezinárodní letaxová kancelář vám přeje příjemný pobyt," zakončila jejich rozhovor čarodějka a naznačila jim, aby poslíčka následovaly.

Vyšly do poměrně mlhavého rána. Brunetka se podívala na hodinky na svém zápěstí. Ukazovaly deset nula pět.

„Stihneme to, teto?" zeptala se starostlivě.

„Jistě," usmála se dáma v kostýmku a nastoupila do automobilu. Automobil byl uvnitř zvětšený, takže by se tam pohodlně usadil celý zájezd i se svými zavazadly.

Sotva poslíček zabouchl dveře za poslední z nich, rozjel se automobil neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Při pohledu z okna se budovy i lidé rozmazaly do jedné souvislé šmouhy.

Za necelých pět minut byly dvě nové studentky bradavické školy na místě.