Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

3. kapitola

Slavnost zařazování prváků se podle Toma letos až neúnosně vlekla. A všechno to bylo jen vinou toho nekompetentního blázna, co stál v čele školy a přijímal všechna ta mudlovská děcka. Už jich bylo víc, než dětí z čistokrevných kouzelnických rodin. Se znechuceným výrazem ve tváři sledoval, jak Moudrý klobouk poslal do mrzimorské koleje baculatého kluka s odporně mastnými vlasy a upoceným čelem. Někdo takový by ve Zmijozelu neměl šanci.

Jeho vlastní myšlenky ho ale zradily. O co on byl lepší? Kdyby mohl, vypumpoval by ze sebe všechnu krev své hnusné mudlovské matky, kvůli které skončil v sirotčinci. Postaral by se, aby celá její rodina zmizela z povrchu Země za to, že...

„Páni," zaslechl vedle sebe obdivný vzdech jednoho ze svých spolužáků. „Ta bloncka je fakt kus."

Nezúčastněně pootočil hlavou, aby uviděl, jak Albert Holland ze sedmého ročníku, věčně nespokojený synáček bohatých rodičů s tolika sourozenci, že si museli doma šlapat po krku, vyjeveně civí na kohosi uprostřed Velké síně, přibližně v těch místech, kde se nacházela stolička s Moudrým kloboukem.

Tom tedy přeorientoval svou pozornost z Hollandova chlípného výrazu ve tváři ke dvěma dívkám, které byly rozhodně dost staré na to, aby byly prvačky. Stály vedle sebe před profesorem Brumbálem, který v rukou svíral špičku Moudrého klobouku.

„Věřím, že si mezi bradavickými studenty brzy najdete spoustu přátel," zakončil své uvítání, kterému Tom nevěnoval žádnou pozornost. „Nicméně, je nutné, abyste si prošly stejným rozřazovacím rituálem jako vaši mladší spolužáci." Odkašlal si a podíval se na pergamen se jmény, ze kterého prve četl jména prváků. „Takže, první slečna Eugenie Rossiersová."

Dívka, jejíž citrónově žluté vlasy jí poskakovaly v dokonalých kudrnách po zádech, vystoupila dva schody a posadila se na stoličku. Moudrých klobouk si s jejím zařazením vůbec nedělal těžkou hlavu.

„Zmijozel!" vykřikl.

Plavovláska seskočila ze stoličky a na pokyn profesora Brumbála se posadila na kraj zmijozelského stolu, který ji vítal s nadšením především díky přispění Alberta Hollanda.

„A nyní poprosím slečnu Seffiru Rossiersovou..."

Tom sledoval, jak dívka těžce vydechla, než vystoupila k profesoru Brumbálovi a s hrdě vztyčenou hlavou se posadila na stoličku. Ve výrazu její tváře byly znatelné stopy vzdoru. Slabé, ale pro bystré oko zkušeného pozorovatele, jakým Tom bezesporu byl, nebyly neviditelné.

Tentokrát si dal Moudrý klobouk načas. Zdálo se, že v duchu s ní o něčem rozmlouvá. Dívčina hruď se opět vzedmula v téměř otráveném povzdechu. Pak Moudrý klobouk vyřkl svůj ortel:

„Nebelvír!"

„Jaké zklamání," zamumlal Tom, aniž by spustil pohled s tmavovlásky, která si právě pevným krokem odhodlaně razila cestu k nebelvírskému stolu.

„Proč?" zeptal se ho najednou někdo přísně.

Povytáhl obočí a podíval se na Helenu, která seděla proti němu. Už zase. Ředitel Dipet ale v ten okamžik odstartoval slavnostní večeři, takže se jejich stůl zaplnil dobrotami nejrůznějších druhů. Tom doufal, že se Helena začne věnovat jídlu, ale zklamal se.

„Tak proč?!" vyštěkla znovu.

„Říkala jsi něco?" zeptal se pomalu, skoro výhružně.

„Ano," odsekla neohroženě. „Proč by to mělo být zklamání?"

Zabodl se do ní pohledem. „Nemusím... se ti zpovídat," řekl s důrazem na každé slabice. Ještě to ani nedořekl a pohár s dýňovým džusem, který stál před Helenou, se začal nebezpečně kymácet. Všimla si toho a stáhla se.