Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

4. kapitola

Odpolední hodina bylinkářství se táhla ve stejném duchu, jako všechny hodiny v uplynulém týdnu. Nesčetné projevy o zkouškách NKÚ na konci roku už všem studentům pátého ročníku lezly krkem. Dobře ale věděli, že se jich jen tak snadno nezbaví.

Tom byl odhodlaný zkoušky zvládnout na výbornou. Považoval by za osobní prohru, kdyby to mělo dopadnout jinak. Jeho ambice nikoho ani trochu nepřekvapovali. Byl to dobrý student, u profesorů velmi oblíbený, to věděli všichni. A mnozí mu záviděli. Především Havraspárští, jejichž kolej se chlubila přehlídkou velmi chytrých studentů. Při hodinách se Zmijozelem ale málokdo Raddlovi stačil.

„Už se těším na vaše pojednání, pana Raddle," pronesl s úsměvem profesor Beery, když při odchodu ze skleníku Toma míjel.

Tom se jen pousmál přísně naučeným úsměvem, který nikoho nemohl nechat na pochybách, že je upřímný, a řekl: „Doufám, že vás nezklamu, pane."

„Ne... ne, to jistě ne," ujistil ho ještě profesor podivně roztržitým hlasem. Jako by se při rozhovoru s ním nemohl dostatečně soustředit. „Tak tedy... pěkný den, Raddle."

„I vám, pane profesore."

Tom se chvíli díval za profesorem ostražitým tmavým pohledem. Bylo zvláštně fascinující, jak někteří lidé nedokážou vydržet přímý pohled z očí do očí. A ještě o to víc, pokud ten druhý člověk je mnohem starší a v mnoha ohledech zběhlejší. Jako by cosi skrývali a báli se, že se jim to odrazí v očích. Důležitý poznatek.

„Tome?"

Otočil se. Z nitra skleníku k němu mířila plnoštíhlá dívka malé postavy. Na hrudi se jí blýskal prefektský odznak. Lyra Flintová.

„Ano?"

„Večer probíhá nábor členů soubojové klubu," informovala ho. Z tónu jejího hlasu bylo patrné, že z toho není nijak nadšená. „Máme dohlédnout na to, aby zapsaní ze Zmijozelu byli ze třetího ročníku a výš."

„Dobře. V kolik a kde?"

„V sedm, ve společenské místnosti."

Přikývl. I Lyra přikývla a pokračovala v cestě ven, jako by se zastavila jen proto, že jí stál v cestě. Sledoval, jak se její cop podivně šedohnědých vlasů pohupuje v rytmu její chůze, zatímco se od něj vzdalovala a napadlo ho, že Lyra je pravděpodobně jediná dívka z ročníku, od níž má šanci slyšet alespoň pár rozumných slov.

Zkontroloval čas. Byly čtyři hodiny odpoledne. Měl tedy ještě tři hodiny na to, aby stihl svůj malý průzkum.

Zaběhl do sklepení odložit svou brašnu a pak zamířil do pamětní síně. Nikdy v ní nebylo moc lidí. První týden se tam ochomýtali zvědaví prváci, ale jejich zájem rychle opadal, když si uvědomili, že je to pouze místnost plná nepříliš zajímavých ocenění. Přesto musel čekat celý dlouhý týden, než měl celou síň jen sám pro sebe.

Jakmile byl uvnitř, zavřel za sebou dveře a doufal, že to případné zájemce odradí od vstupu. Nebyl tak bláhový, aby si myslel, že některý ze studentů dokáže jakékoliv dveře v Bradavicích zamknout kouzlem. Tím spíš, pokud se jednalo o místo, které mělo být přístupné v kteroukoliv denní i noční dobu.

Aniž by nad tím příliš uvažoval, zamířil přesně doprostřed síně. Na první pohled tam nic nebylo. To se ale mělo za pár okamžiků změnit.

***

První týden školy proběhl překvapivě klidně. Seffira poznala všechny vyučující a zjistila, ke své obrovské úlevě, že se Zmijozelem mají společnou jen jedinou hodinu astronomie v pátek večer, čímž se její kontakt se sestřenicí snížil na minimum. Ne, že by Genu neměla ráda, ale trávila v její společnosti celé roky ve škole i o prázdninách a zoufale toužila po kontaktech s jinými lidmi. Navázat přátelství. A měla pocit, že tady se jí to začíná dařit.

Bryan Knight se pasoval do úlohy jejího průvodce po Bradavicích a prakticky se od ní nehnul na krok, z čehož Harriett usoudila, že se mu líbí. Seffira nad tím mávla rukou, hlavně proto, že si všimla, jak po tmavovlasém famfrpálovém střelci pokukuje Theia. Kromě Theiy a Harriett, se kterými sdílela ložnici, poznala i Bryanova kamaráda-prefekta Geriona Fawleyho. Nejprve si myslela, že je to Harriettin bratr, protože odstín jejich neuvěřitelně světlých vlasů byl prakticky stejný. Oba se tomu zasmáli a sdělili jí, ten největší rozdíl, jaký mezi nimi byl – Harriett pocházela z mudlovské rodiny, zatímco Gerion byl členem starobylého kouzelnického rodu.

Co se týkalo vyučujících, netrvalo jí dlouho, aby pochopila, že profesor lektvarů je pohodový kouzelník se zálibou v nadaných studentech, profesorka obrany proti černé magii férová profesionálka, profesor přeměňování spravedlivý a trochu tajuplný a profesor dějin čar a kouzel úplně průhledný. Téměř okamžitě pochopila, že hodiny péče o kouzelné tvory budou veselé, zatímco hodiny astronomie precizní a vážné. Profesor jasnovidectví byl bezpochyby nadaný v tajných uměních mezi nebem a zemí, kde se také po většinu hodiny pohybovala jeho mysl. Profesor kouzelných formulí naproti tomu byl přísný a odpudivý chlap, který považoval za dokonalého jen sám sebe.

V pátek večer, když se vrátila z hodiny astronomie, všimla si na nástěnce ve společenské místnosti oznámení o letošních náborech do soubojového klubu.

„Co je to ten soubojový klub?" zeptala se Harriett, která právě svalila na stůl hromadu knížek, které si půjčila v knihovně.

Harriett k ní vzhlédla, jako by nejprve nevěděla, na co se ptá. Pak zahlédla letáček. „Á tohle... takový kroužek. Zapsaní se tam učí soubojová kouzla."

„Chodíš tam?"

Harriett zavrtěla hlavou. „Ne, je to dobré pro ty, co se chtějí stát bystrozory. Já bych radši zůstala ve vědeckém prostředí." Seffira na okamžik zapomněla na letáček a tázavě nadzvedla obočí. „No, myslela jsem­... Pořád je tu dost bylin, jejichž účinky nikdo pořádně neprozkoumal..."

„Jasně," přikývla Seffira a znovu se zadívala na leták. „Přihlásit se může každý?"

„Jasně. Nábor provádí kolejní prefekti v pondělí tady." Odsunula stranou vrchní knihu, aby se dostala k titulu Lektvary méně obvyklé. „Nahlas se u Geriona, určitě tě vezme."

Seffira málokdy dělala něco impulzivně. I myšlenka na zápis do soubojového klubu jí v hlavě ležela celý víkend. Teprve v neděli večer, když s velkou námahou dokončila úkol na bylinkářství, v němž měli vyjádřit svůj nápad na nejefektivnější pěstování léčivých rostlin, rozhodla se zajít za Gerionem.

Gerion seděl na pohovce u krbu a usměvavým pohledem provázel odcházející plavovlásku.

„Ahoj," pozdravila ho trochu váhavě Seffira. Měla neodbytný dojem, že ruší.

Gerion se na ni ale zářivě usmál a nepatrně se posunul na pohovce, aby jí tím naznačil, že se má přidat. Seffira se v rychlosti ohlédla za dívkou, která na nabízeném místě seděla ještě před chvilkou, a pak jen odmítavě zavrtěla hlavou.

„Chtěla bych se na něco zeptat."

„Jak ti můžu pomoct?" zeptal se, a když pochopil, že ji žádným způsobem nepřiměje, aby se k němu posadila, vstal.

„Jde o ten soubojový klub..."

„Chceš se přihlásit?"

„Měla bych na to?"

„To se dozvíš jen tam."

„Takže, můžu odejít, když zjistím, že je to na mně moc."

„Jistě. Je to dobrovolné," mrkl na ni.

„Chodíš tam?"

Zakroutil hlavou. „Ne. Ale letos bych to chtěl zkusit."

Jako by právě tohle potřebovala slyšet. Ujištění, že tam nepůjde úplně sama, jí dodala sebevědomí.

„Taky to chci zkusit."