Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

33. kapitola

„Dobré ráno."

Otevřela oči a usmála se do jeho tváře, která se skláněla k její. Každé ráno ji budil lehkým polibkem na koutek rtů. Už čtrnáct dní. Každé ráno se vedle něj probouzela dokonale šťastná, aby večer uléhala do téže postele se srdcem plným výčitek. Zradila své přátele. Zradila sebe samu. Propadla zlu.

Podívala se mu do očí. Ne, nepropadla zlu. Propadla jemu. Nepotřebovala nic víc, než probouzet se každý den vedle něj. Bylo jí jedno, jaký byl jeho původ. Bylo jí fuk, čím se bude živit. Nepotřebovala celý svět u svých nohou, jak jí neustále sliboval. Chtěla jen žít s ním. Pro ni to bylo neuvěřitelně mnoho. Pro něj zoufale málo. Uvědomovala si to a mučilo ji to.

„Jsem špatná?" zeptala se najednou.

V tu chvíli, kdy byli úplně sami, ve chvíli, kdy k nim ještě nepronikly starosti nadcházejícího dne a kdy už minuly starosti toho včerejšího, byli jen lidé, milenci, kteří můžou mluvit o čemkoliv.

U kořene nosu se mu objevila slabá vráska, když stáhl obočí a podíval se na ni s mírným překvapením.

„Proč to říkáš?" Pohladil ji po vlasech, jako dítě, které potřebuje utěšit. „Jistě, že nejsi špatná." Vtiskl jí na čelo dlouhý procítěný polibek. „Jsi to nejsvětlejší stvoření, jaké jsem kdy potkal."

„Lžeš..." zamručela. „Šla jsem kvůli tobě proti všem svým zásadám. Proti všemu, v co věřím. Dokonce proti svým vlastním lidem. I když dobře vím, že ty bys totéž neudělal."

„Nejsou to tví lidé," namítl a nechal její poslední prohlášení bez odezvy. „Jsi sirotek. Nikomu z nich na tobě nezáleží."

„Ty víš, jak to myslím." Povzdechla si a zadívala se na těžké závěsy na oknech. Nechtěla, aby je zatahoval. Měla ráda sluneční paprsky, které se jí ráno opíraly do ospalé tváře.

„Vím," řekl chladně. „A nemyslím, že je třeba to znovu rozebírat. Tvůj původ je zapomenut. Nikdo se neodváží to vyslovit."

Ušklíbla se. „Nezdá se ti to trochu pokrytecké? Všem plníš hlavu těmi řečmi o čisté krvi a přitom ani ty, ani já tohle kritérium nesplňujeme. Chceš být zakladatelem nejčistší kouzelnické rodiny, ale tvé dítě nebude nic víc, než kříženec."

„Naše dítě..." opravil ji s lehkým úsměvem a políbil. Byl to podmanivý polibek. Hrál si s jejími rty, protože dobře věděl, že ji to přinutí zapomenout.

Obtočila mu ruku kolem krku a přitáhla si ho blíž, aby mohla polibek prohloubit. Nesnášela, když ji tak dráždil. Chvíli se nechal vést jejími rty, ale pak se musel odtáhnout.

„Musím jít," řekl a posadil se. „Uvidíme se na setkání před obědem."

„Neměla bych tam chodit. Ty jejich pohledy..."

„Chci tě tam mít."

Povzdechla si a přikývla. Ano, on chtěl. To bylo rozhodující. Co chtěla ona, ho příliš nezajímalo.

Posnídala sama v pokoji jako každý den jídlo, které jí přinesla roztomilá domácí skřítka. Její velké oči a špinavá utěrka místo oblečení Seffiru dojímaly. Dát jí svobodu si ale nedovolila. Celé dopoledne bylo jen čekání na setkání Tomových přívrženců. A během toho čekání ji znovu začaly nahlodávat pochybnosti.

*****

Klepání na dveře ho vytrhlo z přemýšlení nad Seffiřinými slovy. Jejich původ byl opravdu problém, se kterým bude třeba časem něco udělat. On zrovna neroztruboval do světa, že jeho otec byl mudla. Ale ona to bez rozpaků přiznala všem.