Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

25. kapitola

Vlekl jí temným potrubím zpět do dívčí umývárny. Tiskl její zápěstí takovou silou, že se jí začínaly dělat modřiny. Tiše sykla, když ji protáhl ohybem chodby tak surově, že ramenem narazila do nerovné zdi. Srdce jí tlouklo jako by mělo v příští vteřině vyskočit z hrudi. Strachy. Podařilo se jí ho rozzuřit. Teď mohl udělat cokoliv. O svůj život se nebála. Ale bazilišek, který se plazil kdesi v tunelech před nimi, šeptal zlověstným šepotem: Zabít! Zabít!

Věřil jí. Podvedla ho. Všechny mudlovské holky jsou asi takové. Salazar měl pravdu! Bazilišek taky, koneckonců. Pustil jí do svého života, svěřil jí svá tajemství a ona? Přišla zničit všechno, na čem tak dlouho pracoval.

Ve vzteku pevněji stiskl její ruku a škubl jí, až klopýtla. Vykřikla. Bylo mu to jedno.

„Ubližuješ mi!" zavzlykala.

Najednou! Ještě před chvilkou tam v Komnatě se mu drze vysmívala do tváře. Jako vždycky. A přitom dobře věděla, že stačí jediný její pohled, jediná slza a on ochotně udělá cokoliv, co bude chtít. Ale už ne! Stačilo! Dál si s ním hrát nebude.

Zamžoural odhodlaně do tmy před sebou, kterou prosvětlovalo jen světlo ze špičky jeho hůlky. Nechtěl ji poslouchat. Nechtěl se na ni dívat. Nechtěl cítit, co cítí.

Byli u konce cesty.

„Počkej na mně!" přikázal baziliškovi, jehož tělo se zalesklo v umývárně nad nimi. „Až po tobě, drahoušku."

„Tome, prosím tě, pošli ho pryč," zažadonila.

Otočil se k ní, až když si byl jistý, že sebedojímavější pohled se nedotkne jeho srdce. „Copak? Netoužila jsi snad po jeho společnosti?" Dotkl se její tváře ledovými prsty. Ucukla. „Neboj se. Tobě neublíží." Ušklíbl se, ale vzápětí zvážněl. „Nesmí. Nikdo nesmí. Jenom já."

„Tome, poslouchej, tohle přece nemusíš. Nikdo po tobě nemůže chtít, abys... Jenom proto, že tvůj otec..."

„Dost!"

Hrubě ji postrčil před sebe. Pak ji chytil kolem pasu a přitiskl k sobě. Vší silou se snažil nevnímat vůni jejích vlasů, které ho šimraly na tváři, kdykoliv se neklidně pohnula. Vyslovil vznášející zaklínadlo a společně se vznesli zpět na půdu školy. Tom ji postrčil na druhou stranu umývárny, co nejdál od baziliška. Ani ji nemusel pobízet. Sama se schovala za umyvadla, aby na ni náhodou nepadl baziliškův pohled.

„Zabít! Zabít!" syčel dál bazilišek.

„Jistě. Jen si posluž. Ale dávej pozor, nikdo tě nesmí vidět."

V kabince za jejich zády to zarachotilo. Tom se instinktivně podíval nejprve směrem, kde měla být Seffira. Seděla schoulená zády k nim s koleny pevně přitisknutými k bradě. Ale i ona to slyšela. Viděl, jak neparně pootočila hlavu. Ozvalo se cvaknutí zámku. V jedné z kabinek někdo byl. Teď? Ve čtyři ráno?

Než stačil cokoliv udělat, dveře kabinky se otevřely a v nich se objevila culíkatá hlava Uršuly Warrenové. Viděl, jak doširoka otevřela pusu v rozhořčeném nádechu, ale nestihla říct ani jediné slovo. Její uslzené oči za kulatými brýlemi pohlédly přímo do baziliškových. Tom viděl, jak se jejich jantarový třpyt odrazil ve sklech brýlí.

A pak nic. Okamžik, který měl zaplnit dívčí křik a nadávky, byl prostoupený ohlušujícím tichem. Uršula se zhroutila na podlahu.

Tom na několik vteřin zapomněl dýchat. Takové to tedy bylo. Vidět něčí smrt na vlastní oči. Pohled na nehybné tělo s očima otevřenýma dokořán nebyl nijak krásný, přesto od něj nemohl odtrhnout zrak. Všechny svaly ve tváři mu ztuhly a do pravé ruky, v níž stále svíral hůlku, se mu dostával třas.

„Tome? Co to bylo?" ozvala se Seffira ze svého místa na druhé straně umývárny.

„Nehýbej se!" přikázal jí, protože správně odhadl, že se bude chtít sama podívat.

A až to udělá, ztropí příšerný povyk. Pomalu se mu zase začala vracet na okamžik ztracená jistota.

„Běž, vrať se dolů!" řekl baziliškovi.

Ten po něm blýskl zlověstným pohledem, očividně velmi zklamaný tím, že na něj moc jeho očí neúčinkuje. Pak ale poslušně zalezl zpět. Jakmile byl pryč, Tom vchod uzavřel.

Když se otočil zpět ke své první oběti, zjistil, že už u ní klečí Seffira. Chovala se podivně klidně.

Seffira byla v šoku. Poklekla u Uršulina těla úplně bez vůle. K jejímu vědomí ještě nepronikl ten očividný fakt. Vzala ji za ruku a zatřásla s ní.

„Uršulo?" zašeptala, jako by chtěla dívku vzbudit co nejjemněji.

Pohlédla jí do očí. Vypadaly jako sklo. Dotkla se roztřesenými prsty její tváře. Ještě neztratila obvyklou teplotu. Dokonce na ní byly ještě znatelné stopy slz. Určitě se jí zase posmívali.

Tom se k ní pomalu přiblížil. Moc se snažil přistupovat k tomu lhostejně, ale nedařilo se mu to. Zrovna včera musel rozehnat hlouček havraspárských dívek, které se na nádvoří příliš hlučně chechtaly Uršulinu novému vzhledu. Byla sice pravda, že její nové brýle nebyly zrovna výkřik poslední módy, ale nechápal, jak něco tak povrchního může vzbuzovat výsměch ostatních víc, než fakt, že byla mudlovka. Přesto se jí zastal. S odporem, který přemáhal jen z titulu své funkce, ale zastal. Upřela na něj své velké oči, které zase nebyly tak ošklivé, a špitla: Děkuji.

Třes v ruce ho stále neopouštěl a nebyl si jistý ani tónem svého hlasu. Odkašlal si. „Nech ji."

„Asi... asi se jí udělalo zle," hlesla Seffira stále v šoku. „Musíme jí pomoct."

„Je mrtvá," pokus o suché konstatování trapně selhal. Hlas mu poskočil a tvář ještě víc zbledla.

Seffira divoce zakroutila hlavou. V očích ji začaly štípat první slzy.

Položil jí ruce na ramena a přinutil ji vstát. Poslušně se mu podřídila, ale když ji chtěl odvést pryč, začala se vzpouzet.

„Nemůžeme ji tu takhle nechat!" protestovala a hrnula se zpět k mrtvé dívce.

„Musíme!" křikl Tom, kterému se zase pomalu vracela příčetnost. „Jak bych asi vysvětlil, že jsem tak brzo ráno našel v dívčí umývárně mrtvolu? Co bych jim řekl, až by se ptali, co jsem tu dělal?"

„To je přece fuk! Jsi prefekt, musíš to udělat!"

„Ne, nemusím. A ty taky ne!"

Popadl ji za ruku a odtáhl ji z dohledu mrtvého těla. Postavil ji proti sobě a chytl ji za ruce.

„Nesmíš o tom s nikým mluvit," řekl.

Vypadalo to, že se už aspoň částečně probrala z šoku. Podívala se mu do tváře a znechuceně se ušklíbla. „Jistě, hlavně ať nikdo nepřijde na to, že v tom máš prsty. Tohle už je moc, Tome. Už tě nebudu krýt!"

Vytrhla mu své ruce a pohnula se k odchodu.

„Obávám se, že v tom případě, nemohu ručit za baziliškovo další chování. Může napadnout kohokoliv. Třeba Genu..."

Ztuhla v půli kroku. „Neopovažuj se jí dotknout," zasyčela.

„To záleží jen na tobě, má drahá."

„Jsi odporný."

„A ty sladká." Neubránil se úsměvu, ačkoliv její tvář byla zamračená.

„Kéž bych tě nikdy nepoznala," zašeptala a oči se jí zalily slzami. „Nemusela bych teď nenávidět i sama sebe."

„Pozdě," zašeptal Tom, když za ní zapadly dveře. Roztřeseně vydechl, stiskl ruce v pěst a znovu je uvolnil. „Teď už nás dokáže rozdělit jedině smrt."