Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

9. kapitola

„Výborně, Tome!" zajásala profesorka Merrytoughtová a posadila se na židli proti Tomovi. „Trochu jsem čekala, že budete mít talent i na tohle." Zadívala se na něj, jako by se snažila najít nějakou skrytou značku, která by vysvětlovala jeho neobyčejné nadání. „Jste opravdu výjimečný student."

Tom ještě rozdýchával poslední profesorčin pokus proniknout do jeho mysli. „Děkuji."

„Překvapilo mě, že právě vy byste chtěl nitrobranu a nitrozpyt umět."

Tom srovnal své myšlenky a bezostyšně jí pohlédl do očí. „Hodně jsem přemýšlel a myslím, že bych se chtěl stát bystrozorem."

Profesorka přikývla. „To je skvělá volba. Máte pro to všechny předpoklady."

Tom se usmál. Kdo by byl řekl, že lhát ženě tolik zběhlé v nitrozpytu, bude tak snadné. Přirozeně se nechtěl stát bystrozorem. Nikdy ho to ani nenapadlo. Pro svůj talent měl jiné uplatnění. Zatím to byl cíl, který mohl uskutečnit ještě tady ve škole. Konečně se mu podařilo sestavit víceméně kompletní rodokmen jeho matky. Jeho přímým předkem byl zakladatel jeho koleje Salazar Zmijozel. Bylo to překvapení, jistě, ale ne tak velké, jak by čekal. Hadí jazyk, kterým vládl, mu hodně napověděl. Ani jeho výjimečný talent se jistě nevzal odnikud.

Tenhle fakt mu dodával na příštích několik měsíců nový cíl: najít legendární Tajemnou komnatu. Přečetl snad všechny legendy, které se o Salazaru Zmijozelovi daly najít. Všechny se shodovaly v jednom. Dokáže ji otevřít jen jeho dědic. A kdo jiný by to měl být, než někdo, kdo má stejnou krev jako on?

A pak přišla ta nebelvírská věštkyně se svými proroctvími. Její tajemný sen s hadem se nepochybně týkal jeho a potvrzoval mu tak jeho domněnky. Plus pro něj bylo v tom, že si ho vykládala jinak, než měla. Ale to první proroctví z hodiny jasnovidectví? Prastará temná síla vtělená do chlapce bez původu? To určitě nebude on. On přece nebyl bez původu, jak si v posledních pár dnech ujasnil. Na druhou stranu, být kouzelníkem, před kterým se skloní svět, by nebylo tak špatné. Jak to říkala? Pán zla? No, proč ne. Slyšel už i horší přezdívky.

V mysli mu vytanula tvář Seffiry Rossiersové v naprosto živých barvách. Zajímavá dívka. Nepochybně nadaná. A hezká, zašeptal hlásek úplně vzadu v jeho hlavě. Obvykle podobné hlásky neposlouchal, ale teď se mu neubránil. Musel se znovu usmát.

„Je to opravdu krásná dívka," usmála se profesorka Merrythoughtová a mrkla na něj.

Tom se nejprve vylekal. Byl tolik pohroužený do vlastních myšlenek, že ani nepostřehl, kdy mu znovu vstoupila do mysli. Byl si ale víc než jistý, že nic jiného kromě mademoiselle Rossiersové tam nenašla. Vše týkající se tajemství jeho původu se naučil blokovat jako první. Téměř se na ten blok už ani nemusel soustředit. Rozzlobilo ho, že do jeho mysli dokázala proniknout. Na druhou stranu... Když si budou všichni myslet, že má hlavu zaneprázdněnou dívkou, nebudou ho podezírat z jiných věcí.

„To je," přikývl, a dokonce své tváře přinutil k červenějšímu nádechu.

„Vím, že na tohle máte ještě čas, ale kdyby z toho do budoucna snad něco bylo... Slečna Rossiersová by nepochybně byla vhodnou partnerkou do života."

„Já nevím, co..."

„Ne, ne, ne! Nechtěla jsem vás zpovídat a rozhodně ne, dostat do trapných situací," skočila mu rychle do řeči. „Ostatně, do vašeho soukromí mi nic není."

Tom sklopil hlavu a usilovně přemýšlel. Bylo by tak špatné, kdyby se rozneslo, že má s Rossiersovou jisté plány? Nějaký... vztah, řekněme? Mohla by mu dobře posloužit jako zástěrka. Všichni by měli plnou hlavu toho, jak je možné, že chlapec ze Zmijozelu našel zalíbení v dívce z koleje Godrika Nebelvíra a nevěnovali by ohledně něj pozornost ničemu jinému. V klidu by mohl pátrat po Tajemné komnatě.