Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

19. kapitola

Uběhly nekonečně dlouhé vteřiny. Dveře do Tajemné komnaty byly dokořán, ale ani jeden se neodhodlal vstoupit. Seffiře zběsile tlouklo srdce. Ani se už neobtěžovala popírat, že strachy. Ale nic se nedělo. Žádný netvor se na ně nevyřítil jako oblak černého dýmu, který je ihned pohltil. Žádný záblesk ostrých zubů, ani hrůzostrašné zvuky vycházející ze chřtánu bůhvíčeho. Jen ticho bez konce.

Když se Tom konečně pohnul a první překročil práh, šla Seffira automaticky za ním. Jako by k němu byla přivázaná a každý jeho krok znamenal i jeden její.

Prostor, v němž se ocitli, byl skutečně monumentální. Vysoký strop, dokonalá architektura promítající se do stěn, sloupů, soch i podlahy zmáčené prosakující vodou. A samozřejmě dech beroucí dominanta celé komnaty – obrovitá hlava Salazara Zmijozela u zadní stěny.

Zastavili se vedle sebe před mramorovýma očima jednoho ze zakladatelů školy.

„Nádherné..." špitl Tom v návalu opojení okolní dokonalostí.

„To ano," přikývla Seffira.

Tom překvapeně trhnul hlavou, jako by si až teď uvědomil, že ho následovala až sem. Stín úžasu v jeho očích vystřídal temný nádech hrdosti. Nepatrně se usmál a ona mu rozechvěle úsměv oplatila. Dala by téměř cokoliv za to, aby věděla, na co myslí. Ale nepokusila se znovu proniknout do jeho myšlenek. Jednak si slíbila, že už to neudělá, a jednak věděla, že Tom si teď bude dávat pozor. Nepochybovala, že už nenechá svou mysl otevřenou před nikým.

„Takže..." trochu si odkašlala, aby její hlas zněl co možná nejnormálněji, „kde je ten netvor?"

Pokrčil rameny a rozhlédl se, ačkoliv bylo očividné, že nikde poblíž se žádná apokalyptická nestvůra neskrývá.

„Někde tu být musí," řekl s naprostou jistotou v hlase.

Seffira si povzdechla. Chtěl ho najít a ona bůhvíproč chtěla, aby byl spokojený. Vytáhla z hábitu svou hůlku a stejně jako on prve, namířila její špičku na svou dlaň.

Zachytil její ruku dřív, než dokázala pomyslet na kouzlo, kterým by si dlaň rozřízla.

„Co to děláš?"

„Napadá tě jiný způsob, jak tu bestii přivolat?" Dlouze se mu zadívala do očí, v nichž četla úzkost. Usmála se. „Podle legendy má jít po mudlovské krvi, ne? Jestli tu je, tohle ho přiláká."

Pustil její ruku. Očividně se mu nedostávalo argumentů.

Seffira kouzlo dokončila a stiskla dlaň v pěst, aby několik kapek spadlo na kamennou podlahu. Stejně jako v prvním případě se nestalo vůbec nic. Čekali dál, ale stále se nic nedělo.

„Asi není doma," pokusila se Seffira odlehčit atmosféru, která začínala znatelně houstnout.

„Nebo jen čeká na rozkaz."

„Tak do toho," pobídla ho s naprostým klidem.

„Šisss hesss tu šesss!"

K Seffiřiným uším dolehl zvláštní syčiví zvuk jako za dnešní den už tolikrát. Dokázala ale poznat, že teď řekl Tom něco jiného. Na chvíli zauvažovala, jestli by se člověk, který nebyl tímto darem přirozeně obdařen, dokázal hadí jazyk naučit stejně, jako se učí jiné cizí jazyky.

Rachot, který se vzápětí ozval, je oba přesvědčil o tom, že i nadále poskupují správně. Tvář Salazara Zmijozela před nimi se začala třást, až se z jejích úst stal otvor. Po chvíli byl uvnitř znatelný pohyb. Dřív, než stihla tvora pořádně zahlédnout, popadl ji Tom za ramena a otočil ke vchodu zády. Svůj pohled přitom zabodl kamsi do jejího krku.

„Šahesss!" vykřikl. Znělo to jako rozkaz. „Sssal hess tu gass!"

Seffira se překvapeně dívala do Tomovy tváře. Nechápala vůbec nic. Stále ji držel za ramena a ujišťoval se, že se ani nepohne. Do očí se jí ale nepodíval, dokud šum pohybu za jejími zády docela neustal.

„Co se děje, Tome? Co je tam?"

„Poslouchej," řekl naléhavým hlasem, který se zvolna měnil v šepot. „Nesmíš se otočit, ať se děje cokoliv. Nedívej se mi do očí a nedívej se na zem."

„Pro..."

Její mozek pracoval na plné obrátky. Zrovna, když se chtěla zeptat na důvod, všechno jí to došlo. Celou cestu sem přemýšlela, co by mohlo být v komnatě ukrytého. Věděla, že to musí být něco, čemu dokáže poručit jen Zmijozelův dědic – tak pravila legenda. Had byl přirozeně první myšlenka. Ale neuměla si dost dobře představit, že velký Salazar Zmijozel nechal svému potomkovi uprostřed obrovské komnaty pletený košík plný zmijí. Představa, jak je pak ubohý dědic strká mudlovským dětem do postele, aby je uštknul, byla spíš komická. Uvažovala nad tím, že Zmijozel možná stvořil nějakého hadího hybrida. Pro všechny její fantazie ji nenapadala ta nejzřejmější odpověď.

„Je to bazilišek, viď?" Nepotřebovala slyšet odpověď. Výraz jeho tváře jí stačil. „Jeho pohled ale ublíží i tobě!"

„Poručil jsem mu zavřít oči. Očividně mě poslouchá."

Seffira se pohnula. „Takže můžu..."

„Ne!" Znovu zatlačil její ramena, aby ji udržel v bezpečné pozici. „Kdyby náhodou oči otevřel, mně jeho pohled neublíží, ale na tobě si smlsne rád."

Nechtěně sklouzl pohledem ke kapkám krve pod sebou. Skutečně se to dá poznat podle ní?

„Tím si nemůžeš být jistý. Baziliškův pohled zabije každého. Neexistuje před ním ochrana."

„Musí," řekl s naprostou jistotou. „Salazar určitě nechtěl, aby to první schytal jeho potomek a mudlové přišli zkrátka." Pustil její ramena a napřímil se. „Je jediná možnost, jak to zjistit."

„To nesmíš..."

Jeho úsměv zahřál Seffiru u srdce. „Kdyby se něco zvrtlo, uteč. Neohlížej se, nedívej se do vody, do skla, ani do kovu. Zavři dveře a vrať se do hradu."

„Snad si nemyslíš, že bych tě tu nechala. Jsme v tom spolu."

„Já, potomek Salazara Zmijozela, a mudlovská šmejdka?" Ušklíbl se. „To sotva."

Jeho slova ale neměla očekávaný účinek. Seffira se rozhodla ve zlomku vteřiny. Chytila ho za ruku, stáhla k sobě a políbila na rty. Bylo jí jedno, jestli se on ve svém nitru kroutí odporem. Bylo jí dokonce fuk, že jí na záda funí bazilišek. Cítila se nádherně. I když to byl jen docela nevinný, rychlý polibek.

„Jsme v tom spolu," zopakovala odhodlaně.

Prsty levé ruky propletla s jeho levou. Opět stáli vedle sebe, jen ona čelem ke vchodu a on k obrovskému hadovi.

„Sssal gasss! Sssin hal sssahel!"

Vzápětí se s příšerným pleskáním proplazil bazilišek kolem nich. Seffira křečovitě sevřela oční víčka.

„Už můžeš," vybídl ji Tom.

Otevřela oči. Po hadovi nebylo nikde ani památky.

„Poslal jsem ho na malou procházku," vysvětlil Tom se zlověstným zábleskem v očích.