Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

31. kapitola

Obydlel dům Raddlových v Malém Visánku tak samozřejmě, jako by tam žil odjakživa. Ostatně, nenáviděné otcovo jméno mu k tomu dávalo dědická práva. Úřady se daly snadno přesvědčit, že je jediným přeživším potomkem. Nehodlal tam bydlet věčně, ale prozatím to mohlo být dokonalé místo pro spřádání jeho plánů. Ty se ostatně stávaly den ode dne více a více propracovanějšími. Věděl, že se celá věc neobejde bez nezbytných obětí a počítal s tím, že to zabere nějaký čas. Ale o úspěchu nepochyboval. Naučil se dost, nejen v Bradavicích. A jeho vznešená krev ho přímo předurčovala k velkým činům.

„Takže všechny ty řeči tenkrát byly pravdivé!"

Helena vpadla do jeho pracovny bez zaklepání. Nesnášel to. A nesnášel i ji. Ale zdálo se, že se v jeho domě zabydlela, jako by se rozumělo samo sebou, že budou žít pod jednou střechou. Až dovčera mu to nepřipadalo ani tak divné. Dnes bylo všechno jinak. Dnes už věděl, že Helena se znovu snaží zaujmout místo, které jí nepatří.

„Nevím, že bych tě volal," řekl suše a dál zkoumal zprávu od svých průzkumníků.

Ignorovala ho. „Vážně ji miluješ! Tu odpornou - "

Tom vstal tak prudce, že jeho křeslo hlasitě zarachotilo, a vrhl na Helenu výhružný pohled.

„Neopovažuj se pokračovat, jinak přísahám, že se nedožiješ zítřka!"

„Proč ona? Není ti ani z poloviny tak oddaná, jako já!"

„Otázka času."

Chtěla odporovat. Chtělo se jí křičet, že ta mudlovská šmejdka se nikdy nezmění. Ale měla strach. Kdysi poznala Tomovu moc na vlastní kůži a netoužila po tom znovu. Naučila se, že je lepší být mu za všech okolností po boku a pokud možno nehledat roztržky s ním. Když spolu strávili první noc, cítila se dokonale spokojená. Ani za nic si nehodlala přiznat, že k ní nic necítí. Hloupě si namlouvala, že se do ní zamiloval. Že spolu s ním bude jednou vládnout světu.

Postavila se Tomovi do cesty, když se kolem ní pokoušel projít ven. Právě teď se měl sejít s Diegem.

„Jdeš za ní?" hlesla na pokraji hysterie. „Nikam tě nepustím!"

„Jdi-mi-z cesty!" vysekal nebezpečně tiše.

„Ale já - "

„Ty jsi jen trapná náhražka, dokud po mém boku nebude ona!" vyplivl jí do tváře.

„Přece jsi říkal..." zakoktala. „To dítě..."

Vysmál se jí do tváře. Jeho smích byl tak ledový, děsivý a bolestný, že jí do očí vyhrkly slzy.

„Snad sis nemyslela, že bych dovolil, aby matkou mého dítěte byla taková lůza, jako jsi ty? Můj syn bude mít prvotřídní schopnosti po obou rodičích."

Oči se Heleně zaleskly vztekem. „Po ní zdědí tak akorát odpornou mudlovskou krev!"

Než se nadála, vytáhl hůlku a zamířil jí na ni. V příštím okamžiku ležela na zemi a svíjela se v neuvěřitelných bolestech. Nikdy nic takového nezažila. Zdálo se jí, že jí hoří krev v žilách a že se všechny vnitřnosti snaží vytrhnout z těla. Trvalo to necelou minutu. Jí to přišlo jako věčnost. Těžce vydechovala, když se k ní sklonil.

„Do hodiny ať jsi pryč. A jestli se mi ještě někdy připleteš do cesty, nebudu mít slitování." Popadl ji za vlasy a přinutil ji podívat se mu do tváře. „Rozumíš?"

Pustil ji a odešel. V hale na něj čekal Diego Medina. V rukou držel kožené desky se zprávami, o které ho žádal.

„Pojď, Diego, půjdeme do mého pokoje. Pracovna je příšerně zaneřáděná."