Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

28. kapitola

~ o 5 let později ~

„Nevěřím tvým věštbám," řekl chladně a s rukama zkříženýma na prsou si stoupnul k oknu.

Bylo něco po poledni. V tuhle roční dobu bylo slunce nejvýš, on jeho žár špatně snášel. Raději měl přítmí a chlad. Možná proto, že to byl celý jeho život. Nejprve v sirotčinci, pak ve zmijozelské koleji. Žádné slunce, jen věčná zima.

„Ale mám pravdu. Čeká vás velká budoucnost. Až na ministerstvu!"

Protočil oči, chvíli se kochal stíny, které tvořily bohaté koruny stromů nad lesní chýší, pak se nečekaně otočil na věštkyni u stolu uprostřed místnosti a křečovitým stiskem ruky jí ubral trochu toho vzduchu, který se jí dostával do plic.

„Proto jsem k tobě nepřišel. Chci vědět, kde je," řekl tak klidným hlasem, až z toho mrazilo.

Věštkyně byla mladinká dívenka s velkýma šedýma očima v trochu hranaté tváři, kolem které jí splývaly rovné blond vlasy, jen trochu temnějšího odstínu, než měly sluneční paprsky. Vůbec nebyla jeho typ, když se nad tím tak zamýšlel. Bůhvíproč se poslední dobou díval za dívkami víc, než jindy. Jestli to mělo co dělat s tou čerstvou dvacítkou, kterou si v zimě připsal na svůj účet, tak ho to strašně otravovalo. Na tohle neměl čas. Ale někdy se tomu pudovému volání nedalo odolat. Možná že i právě proto potřeboval najít ji. Šlapala mu na paty celých těch pět let. Cítil, že je mu na blízku, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal ji najít. Aby se jí pomstil, přirozeně. Tak to až do omrzení opakoval všem svým příznivcům, kteří se k němu přidávali v boji za tu jedinou správnou vizi kouzelnické budoucnosti.

„Nevím..." zachroptěla. „Má silnou ochranu."

„Jakou?" zavrčel. To věděl i bez ní. Jinak by si ji dávno našel sám.

„Prastarou..." Už skoro nemohla dýchat. Tom ji pustil.

„Mluv, vědmo, jinak ještě dnes budeš moct pozdravit své předky na onom světě."

Dívka si chvíli masírovala krk, pak přejela rukou nad křišťálovou koulí, v níž se začínalo mžít. Tom netrpělivě přecházel za jejími zády.

„Spojila se s druidy a se starými kouzelnickými rody až z Pyrenejí. Chrání ji mocná kouzla. Nepodaří se vám je prorazit."

„Divila by ses, co všechno se mi podaří prorazit."

Zakroutila hlavou. Dalších pár minut se snažila až do vypětí sil. Chabé stěny chýše se začaly třást, až z nich padal prach a mech. V kouli začalo nebezpečně jiskřit. Zlaté jiskry prorážely mlhu společně se zelenými. Tom to sledoval s přimhouřenýma očima celkem nevzrušeně. Že by nějaký salónní trik, aby se ho rychleji zbavila? Pak ale něco uviděl sám. Jen na malou chvíli, ale když vzal v úvahu své věštecké úspěchy ze školních let, které se rovnaly trochu lepší nule, byl to přesvědčivý výsledek. Viděl Seffiřinu tvář. Nebo aspoň věřil, že je její. Nebyla zase o tolik starší, aby ji nepoznal, ale byla tak nějak jiná... dospělejší. Úzká a ošlehaná časem a kouzly, nepochybně. Vlasy stažené do drdolu a oči bojovné, bojovnější než dřív.

Opřel se rukama o židli za dívčinými zády. Poprvé ucítil něco jako nejistotu. Ten jediný krátký pohled mu stačil, aby pocítil tu obrovskou sílu. Její sílu. Najednou věděl, že je někdo, kdo by ho mohl zastavit.

Věštkyně pustila kouli a ztěžka dopadla do opěradla. Zhluboka dýchala s očima zavřenými.

„Neřekl jste mi, že je také věštkyně."