Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

5. kapitola

Zvládnout to kouzlo bylo těžší, než se zdálo. První pokus selhal. Na druhý se Tom připravil lépe. Vyhledal v knihovně starou zaprášenou knihu, která se mu náhodou dostala do rukou už minulý rok. Zjevovací kouzlo, které v ní bylo popsané, bylo starobylé a náročné. Aby bylo kouzlo úspěšné, muselo se pronést na místě, kde skrytá věc měla být. Tom věnoval mnoho týdnů pátrání, než se dobral k jedinému možnému místu. To, co hledal, bylo skryté všem na očích. Na místě, kde si všichni mohli všechno prohlédnout. V Pamětní síni.

Bohužel, jeho první pokus o odhalení se nesetkal s úspěchem. Druhý pokus provedl hned následující den. Po večeři se ujistil, že v Pamětní síni nikdo není, a opět se v ní zavřel. Přede dveře přitom instaloval jednoduché upozorňovací kouzlo, pro případ, že by se někdo blížil. Nemohl si dovolit být nečekaně vyrušen.

S téměř posvátným očekáváním došel opět do středu Pamětní síně. Dlaždici přímo ve středu zdobil bradavický znak. Nepochyboval, že tohle bude to místo. Stoupl si před znak, na chvíli soustředěně zavřel oči. Pak vytáhl hůlku a namířil na místo před sebou zhruba ve výšce pasu.

„Revelabo abditum!" pronesl jasným, nicméně trochu tlumeným hlasem.

Na celý deset vteřin přestal dýchat v očekávání, zda to vyjde. Vyšlo to. Z jeho hůlky se pomalu začala sypat drobná zlatá zrníčka, která s lehkostí padajícího sněhu dopadala kamsi do prázdna. Z toho prázdna se ale vzápětí začal nořit trojrozměrný předmět.

Za půl minut před ním stál starý ozdobně vyřezávaný podstavec a na něm velká a tlustá kniha. Na první pohled byly její desky z hnědé ošoupané kůže, ale když nad nimi přejel hůlkou, začala na nich probleskovat zlatá písmena.

Pousmál se. Opatrně knihu otevřel. Na první straně se nesl stejný nápis, jaký probleskoval na deskách: Kniha bradavických studentů a zaměstnanců.

Tom zalistoval několika stranami. Čím víc ale listoval, tím víc se mu zdálo, že má kniha stran. Před sebou četl jména a jiné údaje o studentech, kteří školu navštěvovali před mnoha staletími.

„Jen opravdu nadaný kouzelník by dokázal tu knih přivolat," ozval se za ním klidný hlas.

Otočil se. Jen pár kroků za ním stál profesor Brumbál a pohlížel na něj skrz své půlměsícové brýle. Tom se ani nepodivil, že dokázal projít skrz jeho upozorňovací kouzlo. Netušil ale, co říct, proto se jen díval, jak profesor přistupuje blíž, až stál po jeho boku a rovněž shlížel na řádky v knize.

„Je to velmi stará kniha. A jsou v ní tisíce jmen."

„Jak najdu to, které hledám?"

„Myslel bych, že ty si s tím hladce poradíš, Tome." Přelistoval zpět na začátek. Na druhé straně bylo prázdné pole v ozdobném rámu, jako by tam autor zamýšlel něco dopsat, ale nestihl to.

Najednou věděl Tom přesně, co dělat. Vzal do ruky brk, který byl zasazený do kalamáře na podstavci a vepsal do políčka jméno: Raddle.

Jakmile dopsal poslední písmeno, kniha se sama otevřela a listovala sebou, až zastavila na jedné z posledních stran. Tom se nedočkavě naklonil, aby mohl lépe přečíst obsah.

„Ale to jsem já!" vykřikl rozhořčeně. „Chtěl jsem..."

„Vím, co jsi chtěl," přerušil ho profesor Brumbál, který se ani nenamáhal do knihy pohlédnout. „Ale svého otce v té knize nenajdeš."

„Jak to? Musí tu přece být. Byl..." Pak mu to došlo. Brumbálův upřený pohled ho utvrzoval v tom, že jeho nejnovější zjištění je správné. „Ne," vydechl. „To nemůže být pravda!"