Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

29. kapitola

Pustota toho místa ho očarovala. Nebylo tam nic. Vůbec žádný život. Jen on sám mohl rozhodnout, kdo živý na to místo vstoupí. A ta moc ho naplňovala.

Bylo to opuštěné místo uprostřed lesů, kam se i zvěř bála chodit. Temná mýtina, docela maličká sevřená vzrostlými duby prorostlými houštím. Temné nebe nad jeho hlavou vyčuhovalo jako docela malá díra v baldachýnu z korun stromů. Celý prostor osvětlovaly louče zaražené do země. Žádná kouzla. Jen tenhle přirozený nádech mystiky.

Své následovníky, učně, jak je z počátku nazýval, než mu došlo, že je vlastně ničemu učit nechce, že chce, aby se mu bezmezně oddali a sloužili mu, svolával nejprve nepravidelně. Ale fascinace, s jakou mu naslouchali, podpora, kterou viděl v jejich očích, začaly pro něj být jako drogou, kterou potřeboval stále víc a víc. Volal je stále častěji a soví pošta se pro ten účel stala nepohodlnou. Nejen že byla snadno kontrolovatelná, ale jeho stoupenců stále přibývalo a on nemohl každému psát lístky a posílat sovy. Celé dny si lámal hlavu nad kouzlem, které by tohle otravné dorozumívání usnadnilo.

„Tenhle znak," řekl a švihl hůlkou, načež se v prostoru před nimi objevil veliký obraz zlověstně syčícího hada vylézajícího z úst lebky, „bude nosit každý, kdo se skutečně chce podílet na mé velké vizi." Přejel je černým pohledem. V mnoha tvářích viděl šok, v některých strach. Jen dvě nebo tři strnuly ve výrazu oddaného nadšení.

Ke své smůle viděl, že ta nejoddanější tvář patří ženě, kterou znal ještě ze školních lavic. Heleně Traversové. Nebylo místo, kam by za ním nešla. Bylo to nevýslovně otravné. O to víc, že jí podlehl. Bylo to jen pár měsíců a mohly za to přirozeně jeho nízké mudlovské pudy. Žádný cit. Nic, na čem kdysi tolik záleželo Seffiře. V tomhle směru by se před ní necítil ani v nejmenším provinile, kdyby se snad někdy znovu setkali. Bohužel se tím Helena stala obzvlášť těžkou koulí na jeho noze. Vytvořila si představu, že k němu patří. Že jsou pár. Že jeho budoucnost je i její. O existenci té druhé, která ještě stále ovládala jeho sny, neměla ani tušení. Helenina paměť byla úplně čistá, co se týkalo Seffiry Rossiersové.

„Co to má být?" houkl z opačné strany kruhu Marcos Medina.

„Prostředek, jak být stále ve spojení."

„Nepřeháníš to už trochu?"

Tomova tvář se zbarvila do běla. Pevně stiskl svou hůlku. Chvíli svému bývalému spolužákovi hleděl do tváře, a pak proti němu nečekaně vyslal kletbu. Marcos padl na zem a začal se svíjet v příšerných křečích.

„Už nikdy..." zasyčel Tom, „...se neopovažuj kritizovat svého Pána."

„Můj pane!" vykřikl muž stojící vedle svíjejícího se Marcose a přiskočil, aby poklekl před Tomem na jedno koleno. „Odpusť mému bratrovi. Byl jen překvapen. Nechtěl ti nijak odporovat."

Tomovu tvář ozdobil úšklebek. Diego. Ten lepší z obou bratrů. Bohužel také ten zbabělejší. Přesto sklopil svou hůlku. Marcos se přestal svíjet a pomalu se znovu škrábal na kolena. Tom k němu pomalu došel, chytil ho za krátké tmavé vlasy a zvrátil jeho hlavu dozadu.

„Už nikdy se neopovažuj se mnou tak mluvit," sykl těsně u jeho tváře. „Nezachránil by tě ani sám Merlin." Pak jeho hlavou smýkl směrem k zemi, až znovu upadl. „Takže!" zvolal Tom a obešel kruh svých stoupenců. „Má ještě někdo nějaké připomínky? Ne? Výborně! Chci vaše levá předloktí!"

*****

Nebylo snadné to místo najít. Bylo hluboko v srdci Anglie ve středu toho nejtemnějšího lesa, který kdy viděla. Podařilo se jí oprášit pár starých dovedností, které ji naučili druidové. Zaříkávání, která snad žádný novodobý kouzelník neznal. Praktiky na hranici černé magie využívala nerada. Ale nebylo zbytí.