Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

2. kapitola

Bradavický expres vyrazil z nádraží King's Cross přesně v jedenáct hodin dopoledne. Většina studentů seděla ve svých kupé a probírala se spolužáky a přáteli události uplynulých dvou měsíců. O tom, co se dělo v mudlovském světě věděla jen ta hrstka z nich, která z tohoto světa pocházela. Témata jejich rozhovorů byla tedy většinou radostná.

Tom Raddle, student zmijozelské koleje, seděl docela sám v jednom z kupé posledního vagónu. Střídavě se díval z okna na krajinu, která se pomalu vynořovala z dopolední mlhy, a chvílemi cosi zapisoval do sešitu s deskami z černé kůže. Postupovat systematicky a promyšleně bylo jeho hlavním mottem. Jedině tak mohl dosáhnout svého cíle.

„Sem ne," zaslechl z chodbičky štiplavý dívčí hlas. Rychle sešit zavřel a pevně ho stiskl v obou rukách. Majitelka onoho štiplavého hlasu, byla dívka oblečená ve stříbrozeleném školním hábitu. Do půlky zad se jí vlnily zářivé blond vlasy. Ladným krokem vplula dovnitř a sedla si na sedadlo proti Tomovi.

„Co to máš?" zeptala se a už natahovala ruku, že se do sešitu podívá.

Nepatrně ucukl a zabodl do její tváře zlověstný černý pohled. „Do toho ti nic není, že ne?"

Stáhla ruku zpátky. „Jaké byly prázdniny?" zacvrlikala, aby strhla téma jinam. „Moje byly parádní. Byly jsme s našima v Bathu." Pokračovala tak rychle, že ani nepostřehla, jak se Tom zamračil už jen při zmínce o prázdninách. „V kouzelnické části, samozřejmě. Je naprosto bezpečný. Nevěřil bys, jak je legrační sledovat ty mudlovské létací stroje. Pouští na zem takové velké kovové pixly, které při dopadu na zem bouchnou. Přes štítové kouzlo se pochopitelně nedostanou." Zahihotala se, jako by to byla ohromná legrace.

Pak si všimla odznaku, který měl připevněný na prsou. „Páni, Tome, ty jsi prefekt! Věděla jsem to." Spokojeně se opřela do sedadla, ale dlouho to nevydržela a znovu se k němu naklonila. Neuhnul sice ani o píď, ale vzedmula se v něm obrovská touha ji uřknout. „Za dívky je to Lyra. Vážně nechápu proč."

Že by proto, že nemá v hlavě slámu?

„Proč vlastně nejsi v prefektském vagonu?"

Když nic neodpovídal, zadívala se na něj, jako by byl nějaké ohromně zajímavé zvíře. „Jsi nějak zamlklý, Tome."

Překvapeně se na ni podíval, dokonce mu jedno obočí nepatrně povylétlo vzhůru. Ona je vážně blbá jako kýbl bláta.

„Co kdybys šla těmi svými bláboly oblažovat někoho jiného?"

Chvíli se na něj ublíženě dívala, pak se zvedla a s nosem zvednutým k nebi za sebou třískla dveřmi kupé.

Tom se ušklíbl. Když si byl stoprocentně jistý, že už se nevrátí, otevřel znovu svůj sešit a ještě jednou prošel všechny body. Jeden tam připsal: Zbavit se Heleny Traversové.

***

Gena a Seffira Rossiersovy procházely vlakem a hledaly nějaké volné kupé. Ale zdálo se, že všude je obsazeno. V každém byl nějaký ten hlouček štěbetajících mladých kouzelníků, kteří se znali už roky. Jediní opuštění a ztracení byli prváci. K těm se ale patnáctileté dívky přidávat nechtěly. A tak bloumaly vlakem a občas na sebe strhly pozornost svými černými hábity bez charakteristických barev kolejí.

„Tady je jen jeden," řekla Seffira a chystala se otevřít kupé, uvnitř kterého seděl jen jeden kluk zapisující cosi do sešitu na svých kolenou.

„Sem ne," štěkla na ni jakási blondýnka, která se přihnala z druhého konce chodby a odstrčila její ruku. Sama pak vplula dovnitř.

Seffira se musela moc ovládat, aby nevytáhla hůlku a neukázala jí, jak v Krásnohůlkách zatočila s podobnými slepicemi.

„Zkusíme to dál," řekla honem Gena, která dostala od matky za úkol krotit bojovnou povahu své sestřenice.

Seffira ještě hodila poslední kosý pohled po dvojici uvnitř a pak poslušně následovala Genu podél několika posledních kupé, které z celého vlaku zbývaly.

„Tady," řekla Gena a otevřela dveře kupé, v němž seděly dvě dívky ve zlatočervených barvách a něčemu se hlasitě smály. „Ahoj, můžeme si přisednout? Všude je plno."

„Jasně," přitakala jedna z nich.

Vešly dovnitř a posadily se. Seffira si nemohla nevšimnout, že kamarádky vypadají jako den a noc. Ta, která seděla vedle Geny, byla pohledná droboučká dívka s vlasy tak světlými, že málem vypadaly jako bílé. Dívka sedící vedle Seffiry byla černovláska s hlubokýma tmavýma očima. V ruce svírala sáček Bertíkových lentilek.

Natáhla ho k ní. „Dáš si?"

„Ani ne, díky," odmítla Seffira a bylo jí jedno, jak její chladné odmítnutí vypadá.

„No, já jsem Harriett," představila se blondýnka. „A tohle je Theia."

Theia se na ně překvapivě zářivě usmála. Očividně ji Seffiřino odmítnutí neurazilo.

„Seffira, Gena," řekla a hodila hlavou směrem k sestřenici, která si lentilku ochotně vzala.

„Jste tu nové?" zeptala se Harriett. „Máte černé hábity," odpověděla na nevyřčený údiv v Seffiřiných očích.

„Jo, přestupujeme z Krásnohůlek," odpověděla Gena.

„Kolikátý ročník?"

„Pátý."

Harriett a Theia se na sebe zazubily. „Tak to se možná potkáme v Nebelvíru."

„Přestěhovaly jste se do Anglie?" zeptala se Theia a zkoumavě se zadívala na Seffiru, kterou zjevně to vyptávání otravovalo, ale neodvažovala se nic namítnout, aby nemusela celou cestu strávit odsunutá na chodbičce.

„Ne, jen přestupujeme," zabručela.

„Proč?"

Chvíli bylo ticho. Gena to ale nevydržela, ostatně jako vždycky. „Seffira měla takový menší problém s kázní."

„Díky, Geno," zavrčela Seffira, vstala a vyšla na chodbičku. Jestli chtějí rozebírat její osobu, Geně by v tom stejně nezabránila, tak u toho aspoň nemusí být a poslouchat to. Sotva za sebou zavřela dveře, proběhla uličkou culíkatá holka v kulatých brýlích. Vrazila do ní loktem ruky zdvižené k tváři, ze které si otírala slzy. Přes fňukání nebylo slyšet, jestli se omluvila, ale nejspíš se vůbec neobtěžovala. Seffira se za ní dívala, užuž chtěla něco křiknout, když se vedle ní zastavil vysoký černovlasý kluk.

„Warrenová z Havraspáru. Dostala o prázdninách brýle a je z toho trochu mimo." Prohlédl si ji. „A ty ses tady, kde vyloupla?"

„Vylíhla se z vajíčka," odsekla a chtěla jít pryč. Zastoupil jí cestu.

„Počkej. Ty jsi tu nová? Jak se jmenuješ?"

„Pánové se představují první."

„Bryan Knight, Nebelvír."

„To je nějaká místní úchylka představovat se kolejí?"

Usmál se. „Máme dost ostrý jazýček, co?"

„Tak pozor, ať se o něj neřízneš." Propíchla ho pohledem a doufala, že se dovtípí, že jí má jít z cesty. „Tak už mě pustíš?"

„Ne. Neřekla jsi mi své jméno."

Zhluboka si povzdechla, na moment zavřela oči, a když je otevřela, řekla: „Seffira Rossiersová, Krásnohůlky."