Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

18. kapitola

Přistál na hromadě hlíny smíchané s čímsi, co křupalo pod nohama. Nechtěl se zabývat tím, co to je, ale jistou představu měl.

Vstal a pečlivě si otřepal oběma rukama hábit, než vytáhl z jeho vnitřní kapsy hůlku.

„Lumos!"

Špička jeho hůlky se rozsvítila a ozářila mu světlem prostor kolem něj. Bylo to jakési sklepení, nebo kanalizace kruhového tvaru. Ústilo do něj několik potrubí. Jedním se sem sám dostal. Jedno z těch dalších povede k jeho cíli, o tom nepochyboval.

Právě když se rozhodl pro to největší, přistála na zemi za jeho zády Seffira. Hekla bolestí, když tvrdě dopadla na zadek.

Tom se na ni otočil s obočím nadzdviženým údivem. Nenutil ji, aby šla s ním. Upřímně, víc by ocenil, kdyby ho nechala jít samotného. Hledal ten vchod měsíce. Chtěl si tu triumfální chvíli vychutnat.

Povzdechl si a podal jí ruku. Chopila se jí a vyšvihla se na nohy. Pak stejně jako on vytáhla hůlku a rozsvítila ji.

„Snad sis nemyslel, že zůstanu dřepět u umyvadla?"

Na to se rázným krokem vydala vpřed otvorem, kterým původně chtěl projít i Tom. Chvilku se za ní díval s úšklebkem na rtech, než ji následoval.

„Víš vůbec, kam jdeš?" zeptal se jí, když se bok po boku brodili kalužemi a krysími kostmi už přes deset minut.

„Dopředu," odsekla.

„Á, vrátila se nám bojovná nálada, co?"

„Jo, bude se hodit, až mě bude chtít sežrat ta bestie, co je tam stovky let zavřená."

Odhodlaně překročila velkou louži uprostřed cesty. Udělala ještě několik kroků, než se zprudka zastavila a otočila se na Toma, který do ní málem vrazil.

„Nemůžeš ji otevřít a pustit toho netvora ven!" křikla, až se to rozlehlo celým tunelem.

Docela klidně si ji prohlížel. Ve světle sklopených hůlek jich obou vypadala neuvěřitelně krásně. V očích jí odhodlaně jiskřilo a její tvář, navzdory špinavým šmouhám, vyzařovala až nadzemskou čistotu. Duševní. Ironie – z něj čišel pravý opak.

„Takže společně jsme neutrální a máme tudíž na vybranou, jakou cestu si zvolíme – jestli tu světlu, nebo temnou," usmála se najednou.

Zamračil se. Netušil, že své myšlenky musí blokovat i před ní. Nepředpokládal, že by mohla být tak dobrá v nitrozpytu.

„Nemusíš se bát, nehrabu se ti v hlavě," ujistila ho. „Nezajímá mě, co máš v plánu."

„Vážně?"

Silně o tom pochyboval. Jestli byla jednou z nich, a on chtěl věřit, že ne, musela se třást strachy.

Zvolna se dala znovu do chůze. „I tak je to jasné. Chceš pokračovat v Salazarově díle. Zbavit svět mudlovských čarodějů a obyčejné mudly si podrobit jako otroky."

Ušklíbl se. To byly velkolepé plány. Na takové se ani neodvážil pomyslet. To ale neznamenalo, že by se mu to nezamlouvalo.

„A ty jsi samozřejmě proti."

Odhodlaně přikývla. „Copak jsem ti už nedokázala, že na původu nezáleží? Nebo si myslíš, že se nevyrovnám svými schopnostmi čistokrevným kouzelníkům? Mezi které ty, mimochodem, taky nepatříš," zamumlala ještě.

Kohokoliv jiného by za tu poznámku krutě potrestal. I teď mimovolně zatnul levou ruku v pěst, ale skutečně jí ublížit nedokázal.

„Jde o princip," zasyčel skrz zaťaté zuby. „Ještě pár let a po skutečných kouzelnících se slehne zem. Zůstanou jen mudlové, kteří se náhodou dostanou k hůlkám."