Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

35. kapitola

Zbývaly minuty. Za chvíli to všechno začne a zastavit to už nebude možné. Podíval se na své kapesní hodinky. Bylo něco před šestou večer. Venku se už šeřilo. V polovině října přichází tma brzo. Ke svému vlastnímu údivu byl nervózní. Ne ani tak ze starého Valačiče. Spíš ze Seffiry. Dneska to bude jiné. Nemůže ji mít po svém boku, jestli chce uspět. Otázkou ale je, jestli dokáže uspět bez ní.

Poslední měsíc se mu všechno dařilo. Úspěšně pronikli na ministerstvo. Zahladili stopy Marcosova nevydařeného útoku v Evingtonu, dostali se do mnoha zemí, získávali spojence. Úspěšně vyjednávali s obry a vlkodlaky. Dostali i toho Goldmora, koneckonců. Teď potřebuje získat na svou stranu Valačiče. A musí to dokázat sám. Bez ní.

Zavadil prsty o dřevěnou krabičku na psacím stole před sebou. Chvíli po ní jezdil prstem, jako by zkoumal vyřezávané ornamenty, než ji zlehka otevřel. Zevnitř byla obalená tmavomodrým sametem, na kterém lehce spočíval stříbrný diadém s velkým safírem ve středu. Opatrně ho vzal do rukou. Dokonalá, starobylá práce. Legendy mu připisovaly kouzelnou moc. Výjimečnou moudrost pro toho, kdo ho bude nosit. Seffira je i tak dost moudrá. Přesto chtěl, aby ho měla. On je poslední potomek jednoho ze zakladatelů bradavické školy. Má právo mít u sebe všechny jejich artefakty. Od každého z nich už něco měl. Jen ten paranoidní Nebelvír schoval svůj meč bůhvíkam. Ale všeho do času...

Sevřel diadém v ruce a vyšel ven. Prošel ozdobenou halou, ve které se pomalu začínali shromažďovat jeho hosté, a vystoupal do prvního patra. Zamířil k ložnici vedle té jeho. Bylo to asi týden, co si vynutila vlastní pokoj. Nelíbilo se mu to, ale vyhověl jí.

Potichu otevřel, aniž by se obtěžoval s klepáním. Seffira seděla u toaletního stolku a dívala se na svůj odraz v zrcadle. Stále nebyla spokojená s účesem. Pozoroval ji a věřil, že ho nikdy neomrzí se na ni dívat. Když si myslela, že ji nikdo nevidí a chovala se přirozeně, líbila se mu nejvíc. Podvědomě věděl, že právě tu přirozenost v ní pomalu, ale jistě zabíjí. Ale jeho vědomí bylo protknuto tolika jinými starostmi, že neměl čas se tím zabývat.

Uviděla ho v odrazu zrcadla. Vstala a otočila se k němu. Tělo jí znovu obepínalo hedvábí, jako tu první noc, kterou společně strávili na Křiklanově večírku. Jen dnes mělo královsky modrou barvu. Přesně, jak chtěl.

Usmál se a došel až k ní. Krátce jí položil ruku na rameno skryté za úzkým proužkem hedvábí, pak přejel po celé délce její holé paže, až mu v dlani utkvěla jen její ruka. Políbil ji.

„Jsi nádherná," zašeptal. Pak jí opatrně zasunul do vlasů diadém. „Patřil Roweně z Havraspáru."

Otočil ji, aby se mohla podívat do zrcadla. Dívala se na sebe s mírným úžasem v očích. Pozvolna se ale začal vytrácet, až ho nahradil podivný odstín smutku.

Vytrhla se ze sevření jeho rukou, které spočívaly na jejích ramenou, a ustoupila stranou. Nakrčil obočí a zmateně ji sledoval. Natáhla se pro dlouhé bílé rukavice ležící na toaletním stolku a pomalu do nich nasoukala ruce.

„Ani bych tam neměla chodit," řekla po chvilce napjatého ticha. „Co si pomyslí tvá budoucí choť?" hodila po něm vztekle a upřela na něj pohled.

Zatnul ruce v pěst a snažil se všemožně uklidnit. Nechtěl vyvolávat hádku. Teď nebude zjišťovat, kdo jí to vyslepičil, ale zítra si ho podá.

„Ani ses neobtěžoval mi to říct," vyčetla mu. „Nevadí, i tak jsem na to myslela při organizaci večírku. Bude to dokonalé zasnoubení. Objednala jsem i prsteny..."