Tom Raddle a železná panna krásnohůlská

32. kapitola

Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdá. Vážně byla tak hloupá a přišla znovu?

Přejížděl očima z ní na plameny, které vytvořila, a musel se pousmát. Její oblíbené kouzlo. Když má vztek, jsou plameny vždycky vyšší a lačnější. A když se bojí, jsou širší a delší, aby ji co nejlépe ochránily.

Je zvláštní, kolik jsme schopní vědět o jiném člověku...pomyslel si, když se tak na ni díval.

Vždycky držela hůlku v pravé ruce, ačkoliv byla levačka. Pohybovala s ní jistě a elegantně, jako by byla umělec. Nikdy nenosila vlasy sepnuté, ačkoliv jí často překážely. Strkala si je za ucho takovým tím gestem, které po čase člověk už ani nevnímá. On ho vnímal. Pokaždé si myslel, jaká je to škoda, že se snaží ty neposlušné prameny usměrnit.

Věděl, že se k smrti bojí svých vidění a předtuch, ale nikdy to nedávala najevo. V dobách, kdy trávili hodiny o samotě ve východní věži, aby ho učila kouzlo na změnu paměti, se jí párkrát stalo, že zůstala prostě zírat do prázdna. Několik minut, které ji vyčerpaly až k mdlobám. Poprvé se probudila na podlaze, protože spadla tak nečekaně, že ji nestihl zachytit. Podruhé už to poznal. Další vidiny budoucnosti, která ji nepředstavitelně děsila. Někdy křečovitě svírala jeho ruku a říkala, že tak vidiny nepřijdou. Do toho světa mlžných předpovědí nemůže vzít nikoho s sebou.

Nesnášela všechnu tu magickou havěť, jak říkala exemplářům z hodin Péče o kouzelné tvory, ale milovala zpěv ptáků. Zimní ticho ji znervózňovalo. Měla ráda pocit, že je silná a soběstačná. Ale její pohled na věc postrádal reálnost. Brala si víc, než dokázala unést. Ale radši by se nechala ztrhat, než by se vzdala.

„Přišla s Knightem a jeho bystrozory," informoval ho Diego a vrátil ho zpět do přítomnosti.

Povzdechl si. Tak tady až do úplného konce...

„Doufám, že si nemyslíš, že po tom, cos předvedla posledně, tě nechám jen tak jít?" křikl na ni přes plameny.

Nic. Stála tam jako socha se sklopenou hůlkou a dívala se před sebe skelným pohledem.

„Seffiro? Sef - "

Zase má jedno z těch svých vidění, došlo mu téměř okamžitě. Podrážděně vydechl, jako by ho schválně zase stavěla před hotovou věc, a rozběhl se k ní, právě ve chvíli, kdy se jí začaly povážlivě viklat nohy. Máchl rukou a rozehnal plameny před sebou. Doběhl k ní právě ve chvíli, kdy se klátila k zemi.

„Mám tě," špitl a pevně ji k sobě přitiskl.

Byla úplně bezvládná. Váha jejího těla ho přiměla sklouznout na kolena. Opatrně jí podepřel hlavu, aby se jí mohl podívat do tváře. Oči měla pořád zavřené a rty nebezpečně blízko. Chvíli zápasil s myšlenkou, že ji probudí jako tu spící princeznu z těch trapných mudlovských pohádek, které slýchal v sirotčinci.

Včas se ale začala probouzet sama. Její víčka se nepatrně zachvěla. Chvíli to trvalo, než otevřela oči dokořán a poznala ho.

„Tome!"

Hlas se jí zlomil v tom výkřiku nebo vzlyku nebo co to vlastně bylo. Pak se mu vrhla kolem krku. Objímala ho tak pevně, že se mu zdálo, že ho chce zadusit. Nevadilo mu to. Právě teď by se od ní nechal i zabít.

Ani se pořádně nedokázal zamyslet nad tím, jakou moc má jediný dotek, když ho postavila před další pokušení. Přitiskla svou tvář k jeho a rozplakala se. Plakala jako malé dítě a kropila slzami tváře jich obou. Bez ustání cosi drmolila. Francouzsky, nejspíš.