Secrets of Lonely Wolf

Kapitola 2

Když jsem se rozhodoval, kam pojedu, Aljaška byla jasnou volbou. Za mého života jsem se ze svého rodného města ven moc nedostal. Moji přátelé byli členové otcovi smečky. Ale přeci jen se občas musí uzavírat jistá spojenectví, kvůli kterým jsou potřeba osobní schůzky. Jedna taková schůzka se tu konala, když mi bylo asi dvanáct. Tehdy jsem potkal Jacksona.

Jackson je jeden z mých nejbližších přátel, což je ironie vzhledem k tomu, že je alfou smečky na Aljašce. Ale je to pravda. Skoro se nevídáme, v posledních letech ani nevíme žádné detaily z života toho druhého a přesto mu naprosto důvěřuji. Vím, že mě podrží. Najdu u něho útočiště. Jackson mě totiž neodsoudí jako by to udělala většina mé rasy, ale podpoří mě. To je jediná věc, kterou jsem si na tomto světě byl jistý.

Samozřejmě jsem nemínil jet na Aljašku autem, to by bylo dost nemožné. Ale nemohl jsem jít na letiště pěšky. Ne proto, že by bylo nějak daleko, ale nechtěl jsem, aby někdo věděl, kam letím. Dopadlo by to špatně.

A tak jsem o půl hodiny později ukryl auto do depa a vydal se ke svému vrtulníku. No vlastně to nebyl můj vrtulník, ale vrtulník, který jsem si pronajal. Jsem si jistý, že kdybych letěl klasickým letadlem, otec by mě dřív nebo později vypátral a donutil mě, abych se vrátil domů. Naštěstí jsem měl na účtu dost peněz. Teď už mi ho otec nejspíš zablokoval, ale stačil jsem z něj vybrat dost, aby to pokrylo cestu na Aljašku a ještě pár dalších nezbytných věcí.

Nikdy jsem neměl moc rád létání, to bylo poznat už podle toho, že jsem celý let jen seděl a koukal napjatě před sebe. Když jsme konečně přistáli, měl jsem chuť políbit zem. Ale jelikož byla plná sněhu, rozmyslel jsem si to.

Když vrtulník odletěl, zůstal jsem tam v naprosté pustině stát jen já s batohem na zádech. Nikde v dohledu nikdo nebyl. Usoudil jsem, že teď je ten správný čas, abych zavolal Jacksonovi. Jenže můj mobil byl naprosto vybitý a v žádném stromě okolo bohužel nebyla zástrčka, kam bych mohl strčit nabíječku.

S povzdechem jsem se teda vydal rovnou za nosem. Neměl jsem nejmenší tušení, kde bych mohl Jacksonovu smečku najít a tak jsem jen šel a doufal, že někde ucítím její pach nebo narazím na některého ze členů.Po dvou hodinách, kdy jsem jen tak bloudil kolem, mi už začala být docela zima. Začal jsem litovat, že jsem si nezabalil nějaký teplý svetr, ale já svetry jednoduše nesnáším. Nejlepší by bylo, kdybych se mohl proměnit do vlčí podoby a pátrat v ní, to jsou všechny smysly zbystřené. Pak bych ale nejspíš musel nést svůj batoh jako cvičení ovčák, a taková představa se mi vůbec nezamlouvala.

Po chvíli přemýšlení jsem to vzdal, přeměnil se a lehl si do sněhu, přičemž jsem si z batohu udělal polštář. Chtěl jsem si jen na chvíli odpočinout, trochu se zahřát a pak v lidské podobě zase hledat Jacksona a jeho smečku. Ale nejspíš jsem byl z toho hledání unavenější, než jsem myslel a vlčí kožich byl teplejší, než jsem předpokládal, jelikož jsem usnul.

„Vstávej." Uslyšel jsem jakoby z dálky a cítil, jak něco naráží do mého kožichu. Otevřel jsem oko a viděl před sebou blondýnu, která do mě kopala špičkou boty. Aniž bych se vůbec zamyslel nad tím, kdo to je, zavrčel jsem.

„Ty na mě vrčíš? Jestli ti to ještě nedošlo, jsi na mém území." Viděl jsem, jak se uchechtla a pak mi to došlo. Její území. Musí to být členka Jacksonovi smečky. Musel jsem s ní mluvit, ale ne jako vlk, protože v této podobě je dorozumívání dost těžké. S nedomyšlením veškerých následků jsem se proměnil. Teprve poté jsem si uvědomil, že stojím uprostřed Aljašky v ukrutné zimě úplně bez oblečení.Rychle jsem na sebe naházel oblečení a snažil se nevšímat blondýnčiných škodolibých posměšků. Trapnější to už vážně být nemohlo.