Secrets of Lonely Wolf

Kapitola 17

Probudila mě příšerná bolest hlavy, díky které mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co se stalo. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Neměl jsem nejmenší tušení, kde jsem se ocitl, ale na první pohled to vypadalo jako nějaká stará kobka. Když bolest trochu odezněla, zkusil jsem se postavit, ale nešlo. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že jsem v okovech a to hodně nakrátko.

„No, to si děláš srandu," zaklel jsem.

„Isaacu," ozvalo se a napravo ode mne zařinčely řetězy. Ten hlas mi byl povědomý, jen jsem si nemohl, vzpomenou odkud. Kdyby mě aspoň nebolela hlava. Mohl bych se líp soustředit.

„Isaacu, jsi v pohodě?" konečně mi to došlo.

„Boyde?"

„Tak jsi v pořádku," naléhal na mě.

„No, už mi bylo i hůř, ale kde jsou ostatní?" zeptal jsem se ho.

„To nevím," odpověděl zklamaně.

„Když nás sem před měsícem přivezly, bylo to tu prázdné. Po Thalii a ostatních žádné stopy."

„Počkat a kde je Scott?"

„Odvedly ho předevčírem, od té doby tu nikdo nebyl. Naposledy včera, když přivedly tebe."

„Počkat co? Včera?"

„Přesně tak, byl jsi mimo skoro dvanáct hodin."

„Sakra, to je špatný. To je moc špatný." Nebudu lhát. V ten moment mi bylo do pláče.

„Byl jsem dost překvapený, když dovedly tebe. Jak ses tu vlastně vzal?" zeptal se.

„Hned potom co jste se Scottem zmizeli, přiletěl Jack s Hayley a hned na to jsme odjeli sem do New Orleans. Od té doby jsme měly domácí vězení. Celá smečka po vás pátrá. Sakra kdyby aspoň věděli, kde jsme," zaklel jsem.

„Kde vlastně jsme?" napadlo mě.

„Tohle nevypadá jako dok."

„To teda není," řekl Boyd.

„Jsme na hřbitově."

„Cože?" nevěřil jsem vlastním uším.

„Je to tak."

„Jsme všem na očích, ale přitom nikdo neví, že jsme tady. Asi to bude znít divně, když to teď řeknu, ale je to chytré, moc chytré." Boyd měl zatraceně pravdu. Když jsem si uvědomil, že jsem tu před pár dny byl, měl jsem na sebe vztek. Kdybych alespoň něco tušil.

„Boyde, musíme se odtud nějak dostat," sebral jsem všechny svoje síly, chytil řetězy, zatáhl... a nic.

„Nenamáhej se, tohle jsem zkoušel několikrát. Jsou začarovaný," řekl zklamaně. V tom se ozvalo vrzání dveří.

„Někdo jde," křikl jsem.

„Zřejmě si jdou pro mě," povzdychl si Boyd.

Mžoural jsem proti světlu.

„Davino,"

„Rychle nemáme moc času!" nějakým neznámým kouzlem odemkla okovy.

„Co to děláš?"

„Není to jasné?" odpověděla, když odemykala řetězy Boydovi.

„Počkej," chytil jsem ji za paži, když se rozběhla směrem ke stolu se spoustou knih a lejster.

„Jestli máme zachránit jeho smečku před jistou smrtí, musíme to udělat hned!" zdůraznila a vyprostila se z mého sevření. Nechápal jsem to. Nejdřív mě díky ní zavřou tady a teď se tu objeví a snaží se nám pomáhat. Začala se zuřivě prohrabávat v hromadě papírů.