Secrets of Lonely Wolf

Kapitola 15

„Asi bychom toho měli nechat," podotkl jsem, když jsme se už ani nevím, po jak dlouhé době od sebe konečně odlepili. Asi jsem se do toho až příliš vžil.

„Ne, že by to nebylo krásný, jen je už dost pozdě a asi bych tě měl dovést domů, aby vaši neměli strach." Snažil jsem se zavést téma na její rodinu. Třeba by mi mohla konečně něco prozradit.

„To není nutný, já dojdu domů sama. A našim je to pravděpodobně jedno, protože už nějakou dobu leží v jedné z těch hrobek přímo za tou zdí, o kterou se právě opíráš." Odpověděla a já leknutím odskočil dva metry dozadu. Až teď jsem si pořádně prohlédl místo, kde jsme zůstali. Asi tři nebo čtyři metry od místa, kde jsme s Davinou stáli, spojovala dva konce dlouhé zídky, velká železná brána, na jejímž vrcholu bylo napsáno, HŘBITOV.

„Skvělé místo na první rande!" pomyslel jsem si.

„Je ti dobře?" zeptala se Davina.

„Svítíš do tmy jako světluška," zasmála se.

Mě tedy do smíchu moc nebylo. Nesnáším hřbitovy. A už vůbec ne v noci. S mrtvými není radno si zahrávat. Probudil se ve mně takový ten zvláštní pocit, jako když vás někdo sleduje.

„Asi bychom vážně měli jít," podával jsem Davině ruku a přitom stále hleděl na hřbitovní bránu. Zajímavé, jak všechno vypadá mnohem děsivěji, když je to jen spoře osvětlené.

Táhl jsem Davinu uličkou kolem hřbitova jako hadrovou panenku, jelikož jsem se odtamtud chtěl dostat co nejdřív. Zpomalil jsem, až když jsme byly skoro na náměstí, kde se to ještě pořád hemžilo spoustou lidí.

„Vážně tě nemám doprovodit až domů?" zeptal jsem po chvíli.

„Nene, tady je to dobré. Mám to odsud jen kousek." Usmála se.

„Francouzská čtvrť, hmm ..."

„Co znamená to hmm?" zeptala se zvědavě.

„No, slyšel jsem, že prý tu sídlí čarodějky. Zajímalo by mě co je na tom pravdy." Nadhodil jsem nenápadně. Davina se jen zvláštně pousmála.

„Co?" pokrčil jsem rameny.

„Mám čarodějky rád," zalhal jsem.

„A já zase vždycky chtěla štěně!" zvolala, vlepila mi pusu na tvář a odběhla. Stihl jsem na ni ještě zavolat, abych se zeptal, kdy se zase uvidíme. Na to mi ona rychle odpověděla, že se ozve.

„Co sakra myslela tím štěnětem?" zaklel jsem si pro sebe, když Davina zmizela za rohem ulice a vydal jsem se domů.

Než jsem tam doškobrtal, uplynula minimálně hodina. Jelikož jsem se v samém opojení ze závěru večera dost loudal. A ani se mi tam moc nechtělo, když jsem si představil, jak ze mě Jack tahá informace, ale s trochou štěstí to třeba nechá až na ráno. Uvědomil jsem si, že mi po cestě docela vyhládlo, takže jsem se těšil, že si dám alespoň něco k jídlu. Nejlíp by mi bodla pořádná hovězí kotleta.

Namířil jsem si to rovnou do kuchyně. Nevím proč, ale přišla mi teď nějaká větší, když se v ní netlačilo skoro dvacet lidí současně.

„To je dost, že se taky ukážeš doma," leknutím jsem narazil hlavou o horní polici obří lednice, ve které jsem hledal žvanec.

„Ježiši, Jacksone!"

„Tohle mi nedělej, málem mě kleplo."

„To se všichni takhle plížíte?" vzpomněl jsem si na podobnou příhodu se Scottem. Taky jsem ho tehdá neslyšel přijít.