Secrets of Lonely Wolf

Kapitola 18

"Vážně si myslíte, že máte šanci proti několika stům vlků?" zahřímal můj otec.

"To jste celí vy. Myslíte, že množství je zásadní, ale to se mýlíte. My máme moc. Moc našich předků a nemáme nejmenší problém s tím, abychom vás smetly z povrchu zemského. Viníci musí být potrestány." Jakmile to dořekla, vrátila se k Thaliině mučení.

Nikdo z nás na nic nečekal a vrhnul se k čarodějkám. Jenže jsme v půli cesty padli na kolena. Ozvala se příšerně ostrá bolest hlavy. Každý chlup na mém těle stál hrůzou a šokem. Nevěděl jsem co se to děje, ale věděl jsem, kdo to dělá.

"Da liberatatis lupos, liberare illum ab sanet. Da liberatatis lupos, liberare illum ab sanet. Da liberatatis lupos, liberare illum ab sanet." Slyšel jsem blízko říkat Davinu, která neustále zvyšovala hlas. Nevím, co to bylo, ale pomáhalo to. Pořád jsem cítil tu ukrutnou bolest, ale už jsem byl schopný zase se postavit na nohy a nejen já.

Bolestivě pomalu jsme se vydali k Thalii, zatímco se Davina překřikovala se svým covenem. Nevím, kde brala sílu, ale bylo mi jasné, že jim dlouho odolat nedokáže. Její hlas neustále slábl. A my jsme byly moc daleko.

Bolest se neustále zvyšovala, až mě přemohla. Už jsem nemohl dál. Davina, pořád mumlala svoje zaříkávadlo, ale už to nepomáhalo. Zeslabovaly nás čarodějky, úplněk i nepřirozená Thaliina proměna neproměna.

Probral mě až několikanásobní výkřik. Silou vůle jsem otočil hlavu a uviděl Jacksona stát nad mrtvou čarodějkou, která ohrožovala Thalii. Nevím, jak se mu povedlo odolat kouzlu déle než nám, ale povedlo se mu to.

Po chvíli šoku začaly čarodějky opakovat kouzlo, které nám působilo bolest, čím dál tím hlasitěji. Neměli jsme dost síly na to, zůstat v lidské podobě, proměnily jsme se ve vlky. Jenže ta bolest byla ve vlčí podobě mnohem víc nesnesitelná, než v lidské. Už jsem nemohl nic dělat, byl jsem bezbranný.

"Tohle nevzdáme." uslyšel jsem Davinu a ucítil, jak se dotkla mé tlapy.

"Vím, že to bolí, ale soustřeď se. Soustřeď se na svou vlkodlačí sílu a řekni ostatním, aby udělali to samé. Prosím, sama to nezvládnu.

"Nejsem si jistý, jak jsem to vlastně dokázal, možná nějaký pud sebezáchovy, ale nějak jsem dokázal zavýt a sdělit smečce, co po nás Davina chce.

"No tak Isaacu, neztrácej vědomí. Potřebuju vás. Soustřeď se." Mluvila na mě jakoby zdálky. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil soustředit. Držel jsem se toho kousku naděje, co jsem v sobě měl, ale čím dál víc jsem se propadal do temnoty. A pak jsem uslyšela Davinin hlas.

"Potestas legisfera destruere malum hic viget. Erue eos, qui innocentes sunt. Potestas legisfera destruere malum hic viget. Erue eos, qui innocentes sunt."

Nevím, co to bylo za kouzlo, ale najednou jsem necítil vůbec nic. Žádná bolest a byl jsem opět v lidské podobě, v docela choulostivé situaci. Ale to jsem neřešil. Čarodějky byly pryč, nevím, co se s nimi stalo, ale Davině se nějak povedlo je zničit.

Otočil jsem se na ní, jenže ona už vedle mě nestála. Byla zhroucená na trávě a tekla jí krev z nosu. Rychle jsem k ní přispěchal, ale neměl jsem šanci jí pomoci. Něco mě odhodilo na druhý konec hřbitova.

"Vážně jste si mysleli, že nás kouzlo jedné ubohé čarodějky zničí? Možná nás oslabilo, ale pořád jsme mnohem silnější, než vy."

Cítil jsem, že mi ten náraz zlomil žebro, ale bylo mi to naprosto jedno. Davina umírala a nebyla jediná. Půlka našich smeček na tom byla špatně. Musel jsem něco udělat, musel.