Secrets of Lonely Wolf

Kapitola 6

„Asi bych měl, ale ne tady. Mám tu z toho dost divný pocit. Půjdeme do domu."

„Neměli bychom to nejdřív prozkoumat? Aby to do zítřka nezmizelo," ozval se Scott. Myslel jsem, že tu druhou část nemyslel vážně, ale on ani Jack se netvářili ani trošku pobaveně.

„Máš pravdu. Sice pochybuji, že by tu po sobě nechaly nějaké stopy, ale jistota je jistota. Obhlídněte to s Theem. My se s Isaacem vrátíme do domu a pro jistotu za vámi pošleme Boyda," řekl to takovým autoritativním hlasem. Ani jsem se nedivil, že nikdo neprotestoval, ani já jsem radši nic neříkal a následoval ho zpátky do domu.

Když se Jack přestěhoval s částí smečky na Aljašku, věděl jsem, že k tomu musí být nějaký závažný důvod, jeho otec by nedovolil, aby jeho následník jen tak odešel. Ale vzal jsem Jackovo vysvětlení, že část smečky nechtěla poslouchat jeho příkazy a tak dovolil Jackovi jako součást přípravy odejít s nimi na Aljašku a vést je. Nepotřeboval jsem se v tom šťourat. Jenže teď už jsem to vědět musel. Podle jeho reakce spolu chybějící část smečky a odchod na Aljašku souvisely.

„Běž do obýváku, já seženu Boyda a pak ti všechno řeknu. A vyndej prosím lahev tequilly, je ve skřínce nad televizí, budeš jí potřebovat... a já taky." Nic jsem nenamítal a odešel. V obýváku jsem ze skřínky vyndal tequillu a pro jistotu i láhev whiskey, kterou měl hned vedle. Když i Jack potřebuje tequillu, bude to opravdu dost hrozný příběh.

O půl hodiny (a tři skleničky tequilly) později se Jackson vrátil a ještě dřív, než si vůbec sedl, se napil.

„Tohle asi nebude zrovna pěkná historie."„To opravdu nebude. Ale asi je čas, aby ses to dozvěděl."„Po tom představení v lese určitě."

„Tak dobře. Já a Theo jsme před pár lety pořádaly šílené mejdany. I když na New Orleans to nebylo zas až tak z normy. Bylo to hlavně pro vlkodlaky, ale vždycky se tam zatoulalo i pár lidí. Jednou i pár čarodějek – Lyla, Elise a Ree. Ale byly dost mladé na to, aby měly nějakou velkou moc, tak jsme je tam nechaly. A to se zvrtlo. 

Začaly chodit na naše mejdany pravidelně, i když se to nelíbilo ani naší smečce ani čarodějkám, ale nikdo to vysloveně nezakázal. Na jeden takový mejdan přišli upíři, kteří se nepohodli s mým otcem, chtěli si vybít vztek na mě a na ostatních. Z nějakého důvodu, se nám Lyla, Elise a Ree snažily pomoct. Nějakým kouzlem jim neustále praskaly nervy v hlavě a oslabovaly je tak. Jenže jim bylo sedmnáct a neměly takovou moc, jako jejich rodiny... částečně také proto, že se o své dědictví moc nezajímaly. Rychle se vysílili a upíři je zabili dřív, než jsme se s nimi stačili vypořádat.

Čarodějky obvinily naši smečku a v podstatě chtěli naše hlavy, především moji. Tátovi se to nepodařilo úplně urovnat, pořád jsem byl v ohrožení a ztrátu nástupce nehodlal riskovat. Tak mě poslal na Aljašku s několika dalšími členy pod záminku, že se mám naučit vést vlastní smečku.Nejsem si jistý, jak se mu podařilo s čarodějkami zakopat válečnou sekeru, ale podařilo. I když to evidentně nebylo úplně příměří, když se tu čarodějky objevily a snaží se dostat naše hlavy na kůly, opět."

„Jak to tak vypadá, oba křížíme cestu dost pomstychtivým lidem, upírům, čarodějkám..."

„Máme jednoduše šílené životy, i když si pořád myslím, že tvůj příběh je šílenější."

„Možná ano, ale mě se aspoň nesnaží nikdo zabít... tedy myslím. Ale jak vlastně víš, že to byly ony? To ti na to stačí pár hromádek kamení?"

„Ten masakr se stal před Halloweenem, pořádaly jsme party na téma Záhada Blair Witch. Vlastně nás na ten nápad Lyla, Elise a Ree přivedly. A jelikož jsou ty hromady kamenů z toho filmu, je naprosto jasné, kdo to má na svědomí. I to, že chtějí pomstu."

„Přijde to jen mě, jako zbytečně komplikovaný plán?"

„Čarodějky jsou mrchy, zvlášť když se chtějí pomstít. Proč myslíš, že někdo napsal Perníkovou chaloupku? Rády vaří nepřátele ve vlastní šťávě, než ho zničí."

„Začínám být rád, že jsem s čarodějkami nepřišel v minulosti do střetu. Evidentně vážně není dobré si je znepřátelit. Ale co hodláš dělat?"

„To je právě to, co nevím. Těmi kameny nám chtěly jen říct, že jsou tady a... že tři členové smečky jsou pravděpodobně mrtví. Chtěly, abychom se měli na pozoru, abychom viděli přicházet náš konec."

„Nemáš doufám v plánu se jen tak vzdát."

„Rozhodně ne. Jenom si nejsem jistý, jak bojovat proti čarodějkám. Pravděpodobně budou mít velikou sílu. Dokážou nás vyřídit jedním mávnutím ruky."

„A nešla by jejich moc nějak oslabit? Vlkodlaky odstavíš vlčím morem, upíry zas sporýšem, určitě existuje něco, co oslabí čarodějky."

„Je to možné, ale nemám nejmenší tušení co. Navíc, když chceš nějakou magickou bylinu, většinou jdeš za čarodějkou a to je tak trochu konflikt zájmů."

„Co tvůj táta, nepomohl by? Jestli se mu podařilo je až do teď udržet v klidu, určitě musí o něčem vědět."

„To vlastně není špatný nápad. Sice se mi zrovna dvakrát nechce mu volat a škemrat o pomoc, ale v současné situaci asi nemáme jinou možnost," povzdechl si.

„Můj táta vždycky říkal, že pravý vůdce se pozná tak, že se nebojí požádat o pomoc, když je v sázce jeho smečka. A že by nikdy neměl čichat k zadkům členům smečky, i když ho k tomu budou navádět geny."

„To s tím zadkem je opravdu moc dobrá rada." řekl s potlačovaným úsměvem. Troška naděje nikdy nikomu neuškodila.

„Tak dobře." Rezignoval, hodil do sebe dalšího panáka tequilly a vytočil otcovo číslo. Ale než to vůbec stačilo jednou zazvonit, objevil se v obýváku Theo. Obvykle byl klidný, měl kamennou tvář, ale teď vypadal rozrušeně, bylo jasné, že něco není v pořádku.

„Scott s Boydem zmizeli. Od těch kamenů vedlo několik pachů, rozdělili jsme se, abychom pokryli větší oblast, ale oni prostě zmizeli. Snažil jsem se najít, ale veškeré stopy, jejich pach... jako kdyby nikdy neexistovali, stejně jako s Alexem, Ali a Thálií."