Secrets of Lonely Wolf

Kapitola 11

  „Měla jsi pravdu, lepší kafe jsem ještě nepil," řekl jsem po tom, co jsem si loknul opravdu velmi lahodné kávy.

„Jsem ráda, že ti chutná," odpověděla s úsměvem.

„No, to teda," oplatil jsem jí úsměv.

„Co takhle si k tomu dát něco dobrého?" zeptal jsem se.

„Proč ne."

„Co třeba brownies?"

„Zbožňuju brownies," vyjekla a přitom poskočila, div nespadla ze židle.

„Tak super," řekl jsem a objednal.

Mezitím v sídle Whittemoreových...

„Petere!" ozvalo se celým domem.

„Jacksone, kde je k sakru Peter?" zeptal se Jack svého syna.

„Nemám nejmenší ponětí. Ale naposledy jsem ho viděl v patře ve společnosti alkoholu," odpověděl.

„Samozřejmě, kde jinde by tak mohl být."

„Až ho dostanu do rukou, tak ho zabiju!" zaklel Jack.

„Petere!" zařval znovu. Tentokrát se dočkal odpovědi. Peter se objevil na schodišti ve značně podnapilém stavu.

„Jacku, proč tolik křiku?" zeptal se.

„Ty máš tu drzost se ptát?"

„No jsem od přírody zvědavej," řekl Peter a při tom škytnul.

„Ale prd, ty jsi od přírody leda tak starej ožrala," vmetl mu Jack do tváře a pokračoval.

„Když to teda tolik potřebuješ vědět, dovol mi položit tobě jednu, velmi zásadní otázku," Jack zvýšil hlas.

„Jen si posluž," odpověděl Peter s úsměvem, ale ten mu vzápětí z obličeje zmizel.

„KDE ... JE ... TVŮJ ... CHRÁNĚNEC?" Jack vykročil z místa, přitom dloubal Petera prstem do prsou a pomalu ho tlačil ke zdi.

„Jsem si jistý, že tu určitě někde bude," odpověděl Peter třesoucím se hlasem.

„Nechtěj mě rozčílit, Petere," pohrozil mu Jack.

„Tvojí jedinou povinností bylo, ohlídat Isaaca. Místo toho se tu vyvaluješ obklopený chlastem!" Peter hlasitě polknul.

„Na moji obranu..." nestihl to doříct, protože na něho Jack zavrčel.

„Jednu jedinou věc jsem po tobě chtěl!"

„Nejsem žádná jeho chůva!" protestoval Peter. To ale neměl dělat, protože tím Jacka ještě víc rozčílil.

„Awwrr, zatraceně Petere, někdy vážně uvažuju nad tím, jestli jsi dospělejší ty nebo ty děti!" pustil ho a rozčíleně hledal telefon. Začal vytáčet číslo.

„Antonio?"

„Slyšíme se?"

„Našel jsi ho?" ptal se rozčíleně.

„Výborně, tak ho přivez. Hned!"

O několik minut později v kavárně...

„Vážně nikdy by mě nenapadlo, že taková holka jako ty bude poslouchat tvrdou muziku," zasmál jsem se.

„A jakou bych podle tebe měla poslouchat muziku?" zeptala se.

Zrovna, když jsem jí chtěl odpovědět, zazvonil mi telefon. Podíval jsem se na displej. Blikal tam velkými písmeny nápis ANTONIO. Bylo mi hned jasné, že to nedopadne dobře.

„Promiň, tohle musím zvednout."

„Jasně, žádný problém," odpověděla Davina a dopila zbytek svojí kávy.

„Antonio..."

„Nevypadá to s tebou moc dobře, mladý muži," řekl vážným tónem.

„Antonio, já..." nenechal mě dokončit větu.

„Teď zaplatíš, rozloučíš se s tou milou mladou dámou a doprovodíš mě k autu!"

„Cože? Jak?" nechápal jsem.

„Otoč se," poslechl jsem. Naproti přes silnici stál Antonio, opřený o lampu a mával na mě.

„Mohlo mě to napadnout," řekl jsem do telefonu.

„Čekám tě na rohu ulice. A hejbni kostrou!" zdůraznil.

„Rozumím," odpověděl jsem a on ukončil hovor.

„Stalo se něco?" zeptala se Davina.

„Nene, všechno je fajn, ale budu už muset jít."

„To je škoda, můžu jít kousek s tebou. Teda jestli chceš?"

„Nene, to není potřeba. Ty si pěkně dojez to brownies, já zaplatím a půjdu," usmál jsem se a šel zaplatit.

Když jsem vycházel z kavárny, zamířil jsem směrem, kde čekal Antonio. Ozvala se za mnou Davina.

„Isaacu počkej," volala.

„Velmi nerad tě tu nechávám, ale už vážně musím jít," odpověděl jsem.

„Já vím, jen jsem ti zapomněla něco dát," řekla, podala mi složený ubrousek a zase odběhla.

Rozbalil jsem ubrousek a uvnitř k mému překvapení bylo napsané číslo. Teda vlastně tam bylo napsané"zavolej co nejdřív" a číslo s Davininým podpisem. Se samolibým úsměvem jsem zastrčil ubrousek do kapsy a pokračoval v chůzi. Během chvilky jsem dorazil na roh ulice, kde už netrpělivě překračoval Antonio.

„Au, au, au, au..." skučel jsem, protože v momentě kdy mě Antonio uviděl, čapnul mě za paži a táhl mě k autu.

„Máš opravdu velký problém Isaacu, měl bys být rád, že Jack pro tebe poslal mě a nepřijel sám," rozpovídal se.

„Au, a to jako, au, proč?" zeptal jsem se.

„Protože to už bys tu pravděpodobně nestál," odpověděl, pustil mě a obešel auto, ke kterému jsme mezitím došli.

„Teď si nastup a modli se, aby tě Jack nezabil," dokončil svůj proslov a nastoupil.