Secrets of Lonely Wolf

Kapitola 12

Už jste někdy zažily čtvrthodinovou jízdu v autě s naštvaným vlkodlakem? Věřte mi, že není o co stát. Když jsou šťastní, vystrkují hlavu z okénka a působí roztomile, ale jakmile jsou naštvaní, není s nima k vydržení. Buď vrčí, nebo jsou naopak úplně zticha. Antonio se rozhodl pro ticho a já se celou dobu cítil jako zpráskaný pes. A to jsem ani nic neprovedl. No... jen jsem odešel hodně daleko z Peterova dosahu, ale to mi nikdo kdo ho zná, přece nemůže zazlívat.

Když jsme dorazily před dům, viděl jsem, že před vchodem čeká hromada vlkodlaků. Včetně Jacka a Hayley. Chtěl jsem vylézt a pokusit se protáhnout dovnitř, ale Antonio mi překazil plány. Než jsem se vůbec stačil pohnout, vytáhl mě z auta za tričko a dotáhl před Jacksona. Divím se, že mě nepřinutil si před ním kleknout.

"Můžeš mi vysvětlit, cos to proboha vyváděl? Jasně jsem ti řekl, abys seděl na zadku a ani se nehnul z domu." Začal na mě Jack křičet. Ale než jsem stihl odpovědět, muselo se do toho vložit prokletí mé existence, Peter.

"A cos od něj čekal, nikdy..."

"TY BUĎ LASKAVĚ ZTICHA! KDYBYS HO HLÍDAL, NIKDY BY NEODEŠEL." Peter se stáhl jako zraněné štěně. Nebýt zlostného pohledu, který na mě upoutával již zmiňovaný alfa, bych si tohle vítězství s radostí vychutnal.

"A TY SE BĚŽ OKAMŽITĚ SBALIT! ODLÍTÁŠ PRVNÍM LETADLEM ZPÁTKY KE SVÉ SMEČCE." Přiznávám, že když byl Jack v tomhle rozpoložení, naháněl mi strach. Ale odejít odtud? To nikdy.

"Můžeš mě donutit opustit tvoje území, ale nemáš nejmenší způsob jak mě donutit, abych se vrátil domů." Postavil jsem se těsně před něj a zíral mu přímo do očí.

"Co třeba takhle?" Vytáhl z kapsy mobil a našel tam jméno David. Už nekřičel, ale přesto byl mnohem děsivější. Nebo to bylo mým otcem, který lítal ve vzduchu.

"Jacku, tahle možnost už tu není." Ozvala se Hayley vedle které se zničehonic objevila nějaká blondýnka.

"Jak to myslíš?" podíval se na něj nechápavě Jack. Vlastně nebyl jediný, ani já jsem tomu moc nerozuměl.

"Jules s Loganem sledovaly rodinu těch dívek, jak si přikázal. Ta dívka, se kterou si dával Isaac kávu, byla sestřenice čarodějek, které zabili upíři. Nevím, co to mělo znamenat, ale teď už odejít nemůže. Je do téhle války zapletený stejně jako my."

"SAKRA! Já říkal, ať nevycházíš z domu, ale tys prostě nemohl poslechnout. A ještě ke všemu sis šel dát kafe s naším nepřítelem." Zařval Jack a odešel.

"Půjdu ho uklidnit. Ty jdi dovnitř a už proboha nikam neodcházej. Mohl jsi zmizet stejně jako Jacksonovi kamarádi a to nikdo z nás nechce." Řekla Hayley a já jen pitomě přikývnul. Nějak jsem si nedokázal představit, že by za ztrátu Jacksonových a vlastně i mých přátel mohla Davina.

"Jules, buď tak hodná a dohlídni na něj. Za Loganem pošlu Lucy." Ani jsem neprotestoval. Mohlo by to taky dopadnout tak, že by mě zase donutily trávit čas s Peterem. Bez protestů jsem tedy zaplul dovnitř a nechal se následovat Jules, zatímco šla Hayley za svým manželem. Ale jak se ukázalo, Jack byl jen předvoj.

"Kdes proboha byl?" zastavil mě hned v hale Jackson. Jak je vidět, jablko opravdu nepadá daleko od stromu.

"Uklidni se. Stačí, že jsem dostal vynadáno od tvýho táty. Zjednodušeně - venku."

"Venku? Tys byl venku? A můžeš mi laskavě vysvětlit, proč si mě nechal hnít v téhle několikapatrové cele s bazénem a samoobslužným barem?" chvíli jsme na sebe jen zírali a pak jsme oba vybuchli smíchy.

"Sorry, příště tě určitě vezmu sebou."

"To doufám, takhle mě tu nechat trčet a to si říkáš kamarád."

"Na mou obranu, tys neměl za společníka Petera."

"No... myslím, že je ti odpuštěno, kamaráde. Za to, abych se od něj dostal, co nejdál bych se vzdal svého nejoblíbenějšího tenisového míčku." Možná, že si není se svým tátou zas až tak podobný...

"Ale teď vážně. Cos ve městě provedl tak strašného, že se tudy táta prohnal jak hurikán Katrína?"

"Nic zvláštního, jen jsem si dal kafe s úhlavním nepřítelem."

"Sexy úhlavní nepřítel?"

"Možná..."

"Panebože. Nejdřív u..." když si uvědomil, že za námi stojí Jules, ztichl.

"No co nadělám, mám prostě slabost pro úhlavní nepřátele."

"Evidentně. Proč si proboha nenajdeš nějakou vlkodlačici, neuděláš jí štěňata a nezahrabáváš kosti šťastně až do smrti."

"To víš, šťastný rodinky nejsou můj styl."

"Evidentně. Proč vlastně stojíme v hale? Pojď, napijeme se a ty mi povyprávíš o tvé krátké výpravě za svobodou." Tohle mi nemusel říkat dvakrát. 

Můj pobyt ve městě nebyl sice dvakrát dlouhý, ale i přesto nám to téma vystačilo na pár hodin a dvě láhve brandy. Především proto, že se k nám později přidal Liam a překvapivě i Theo s Nickem. Ostatní bodyguardi se překvapivě drželi dál, ale nepochyboval jsem o tom, že poslouchali za dveřmi. Jen Erika někam zmizela, ale abych byl upřímný, její přítomnost jsem v žádném případě nepostrádal.

Když už nám došlo pití, což je v tomhle domě skoro nemožné, tak jsem zmizel do pokoje pro hosty. Nebyl jsem opilý, ale ani úplně střízlivý. Když jsem hodil džíny do rohu, vypadl z nich ubrousek s Davininým číslem.

Chvíli jsem na něj jen zíral, ale pak jsem ho sebral a z nějakého nevysvětlitelného důvodu, jsem vzala mobil a zadal do něj Davinino číslo.

"Tady Davina. Můj mobil pravděpodobně utrpěl v menším požáru, utopil se nebo byl zaklet, proto s vámi nemůžu zrovna mluvit. Nechte mi vzkaz a možná vám zavolám."ozvalo se po nekonečném pípání. 

S povzdechem jsem ukončil hovor a položil mobil na stůl. Pravděpodobně jsem se zbláznil, když jsem se jí rozhodl zavolat. Ani nevím, co bych jí řekl. Ahoj, tady Isaac, pamatuješ? Vlkodlak, se kterým si byla na kávě, přítel smečky, která pořádaly párty díky které jsou tvé sestřenice mrtvé. Jo... to by asi nebyl nejlepší nápad. Možná jsem toho vypil víc, než jsem si myslel. 

Zakroutil jsem nad sebou hlavou a radši zaplul do koupelny. Možná, že mi studená voda trochu rozproudí mozek, abych nevolal holkám, které se mě možná snaží zabít. Navíc potřebuji vymyslet pádný argument, aby mě odtud Jack nevyhnal. Sice jsem podle Hayley součástí této války, ale to byl i Jackson a on ho bez řečí poslal na Aljašku.

Po dvaceti minutách vlažné sprchy jsem už začínal mít v hlavě jasno. Měl jsem dokonalý plán, jak Jacka přesvědčit, aby mě nechal v New Orleans. Možná s tím nebude souhlasit, ale já mu tentokrát nedám jinou možnost.

Z pokoje jsem zaslechl mobil, což bylo docela zvláštní, jelikož mi za těch několik měsíců, co jsem odešel z domova, nikdo nevolal. Když jsem uviděl Davinino číslo, usmál jsem se. Sice jsem nepočítal, že začnu se svým plánem tak brzy, ale nevadí. Hra začala.