Danger love [Czech fan fiction with One Direction]

10. díl

*z pohledu Tori*

Sedím na posteli ve svém pokoji a brečím. Nechci nikoho vidět a hlavně ne mého otce. Vyhodil a zmlátil Nialla. Jediný kluk, který se za mě postavil. Jediný kluk, který za mě bojoval. Jediný kluk, který mě doopravdy miluje. Jediný kluk, kterého miluju já. Tohle mému otci jen tak neodpustím. Však počkej tati, co tě ode mě čeká. Tohle ti jen tak neprojde. Už z tebe nemám strach! Už ne.

Tak hrozně moc ráda bych věděla, kde je teď Niall. Myslela jsem na něho, ale někdo mě vyrušil klepáním na dveře.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem nikoho vidět. Nechtěla jsem s nikým mluvit.

„Tady Ronnie“

„Vypadni!“ zakřičela jsem na ní.

„Ale no ták Tori. Promluvíme si.“

„Ne. Vypadni. Nechci nikoho vidět, nechci s nikým mluvit. A hlavně ne s tebou. Zradila si moji důvěru, kterou jsem v tobě měla. Měla jsi šanci mi o tom říct.“

„Tori, omlouvám se. Ale já nevěděla, že tvůj táta chce, aby sis vzala Justina!“

„Jo jasně. Já už ti nevěřím! Bůh ví, odkud ho znáš a jak dlouho ho znáš. Já už ti prostě nevěřím Veronico! Vypadni a nech mě žít!“ zakřičela jsem na ní, že to musel slyšet i Obama v Americe. Nikdy jsem na nikoho takhle neřvala, ale ona si to zaslouží. Rozbrečela jsem se nanovo a myslela na Nialla, kde tak teď asi je.

„Tori, prosím otevři. Já ti to všechno vysvětlím. Řeknu ti úplně všechno. Odpovím ti na všechny otázky, pokud budu znát odpověď. Prosím jenom otevři a v klidu si promluvíme.“

Neodpovídala jsem ji. Už nemám sílu s ní teď mluvit. Slyšela jsem, jak si povzdychla a asi pak něco psala. Protože jsem na svých dveří slyšela tužku. Pak pod dveřmi podstrčila ten papírek s obálkou.

„Prosím aspoň si tohle přečti.“ Řekla Ronnie a odešla. Nejprve jsem nechtěla vědět, co mi napsala. Ale jsem zvědavá ženská a ona to ví. Tak jsem se zvedla z postele a šla pro ten papírek. Znovu jsem si sedla na postel a přečetla jsem si ten papírek „Tohle si prosím přečti. Psala jsem to včera. Doufám, že mi to odpustíš.“ Stálo na tom papírku. Tak jsem otevřela tu obálku a v ní byl dopis. „Milá Tori. Hrozně moc se Ti omlouvám, že jsem ti neřekla o tom co se teď tak trochu děje. Nevěděla jsem, že tvůj otec chystá to, že si máš vzít Justina. Prosím věř mi, že tohle jsem vážně nevěděla. A věř mi, že jsem Justina za tohle fakt vynadala. Víš můj brácha Justovi pomohl a on mu to takhle oplácí. Můj brácha je idiot a ty to sama víš, ale i přesto ho mám ráda. Je všechno, co mi zbylo. Vím, že jsem asi změnila a za to se omlouvám. Justin není zas tak hrozný, jak si myslíš. Musíš ho jenom poznat, ale někdy dokáže nahnat strach. Ale vím, že někde tam uvnitř je to hodný kluk. Jestli chceš, tak si o tomhle všem můžeme promluvit a budu se Ti snažit odpovědět na každou Tvoji otázku.

Mimochodem Niall neměl kam jít, tak bydlí u mě v bytě. Nikdo neví, že tam je. Teda jenom Harry a Zayn. Jinak nikdo by to neměl vědět. Takže klidně ho navštiv, protože já vím, že ho vážně miluješ. Moje klíče máš, takže žádný problém. Myslím, že s útěkem a jak obelhat ty gorily tvého táty, ti nemusím radit. Na to jsi přišla už sama v 9ti letech. Hodně štěstí. A prosím odpusť mi to.

S láskou Ronnie.“

Tenhle dopis jsem si musela přečíst několikrát, abych ho pochopila a jestli je to pravda. Když jsem se pak už vzpamatovala, tak jsem vyrazila za Niallem. Musím ho vidět. Musí být velice zraněný. Oblékla jsem si černé kalhoty, červené tričko, černou bundu a černé conversky. Vlasy jsem si dala do culíku a mohla jsem jít. Jak psala Ronnie, cestu z tohoto baráku jsem našla už v 9 letech. Ve svém pokoji mám balkón a vedle něho je strom, takže po něm dolů. A pak rychle, ale velice rychle, proběhnout zahradu k plotu, na který už nikdo z domu nevidí. Tam jsem si mezitím už udělala takovou díru, kterou zakrývá listí a větve. Prošla jsem tím a ocitla jsem se na cestě. Celou dobu jsem utíkala k bytu Ronnie, její klíče mám, tak je to v pohodě.

*z pohledu Niall*

Díky Ronnie mám, kde bydlet. Nebýt ní, tak bych nevěděl, kam mám jít. Asi bych bydlel pod mostem. Hrozně mě bolí ruka, oko a všechny modřiny, které mám. Ten mi teda dal, ale já jsem mu taky pěkně ubalil. Já se Tori nevzdám. Já ji miluju a musím vymyslet, jak ji od tam tuď dostat. Nesmím dovolit, aby si vzala nějakého Justina Biebera. Už od pohledu se mi nezdá.

S Tori jsem nemluvil už den, neviděl jsem ji den. Musím ji vidět, musím s ní mluvit. Ale jak to mám krucinál udělat. K ní domů nesmím. Na mobil ji raději psát a volat nebudu. Což když ji ho táta vzal. Musím si nějak ošetřit ty rány. Kde má sakra Ronnie tu lékárničku nebo něco. Když jsem to hledal, tak zrovna někdo otvíral dveře. Říkal jsem si, kdo to asi může být. Kluci to nemohli být, protože nemají klíče a klíče od Ronnie mám přece já. Že by to byl zloděj?

„Nialle?“ ozvalo se po celém bytě, ten nejsladší hlas, který miluju, a patří jenom jedné osobě. Osobě, kterou miluju a kterou právě teď chci vidět, objat a hlavně políbit.

„Nialle?“ ozvalo se znovu.

„Tady jsem“ řekl jsem a šel jsem do obýváku. Ona už tam byla.

„Nialle!“ řekla tak výrazně a hned mě šla obejmout. Objal jsem ji taky.

„Jsi v pořádku Nialle? Och bože, já se ti tak hrozně moc omlouvám za mého otce. Já-já já prostě nevím co říct. Můj otec je prostě idiot na entou.“

„Jsem v pohodě zlato. Jenom to trochu bolí, ale jinak jsem v pohodě. Nemáš se za co omlouvat. Ty za to nemůžeš. A ne že bych tě nerad viděl, ale jak ses sem dostala? Já myslel, že tě hlídají gorily tvého táty.“ Řekl jsem Tori a dal ji pusu. Tak moc mi chyběla. Pořád jsme se objímali.

„No. Tak za prvé mám klíče od Ronnieho bytu. A cestu z mého baráku jsem našla už ve svých 9 letech. Už od svých 9 letech zdrhám z toho domu. Ani nevíš, jak hrozně moc jsi mi chyběl. Já chci být jenom s tebou. Ne s nějakým Justinem.“ Odpověděla mi Tori, a pak mě začala líbat. Polibky jsem ji začal oplácet. Potom jsme se od sebe odtrhli a Tori řekla „počkej, ošetřím ti ty rány. Ať se ti to nezanítí.“ A odešla pro lékárničku. Já jsem si mezitím sedl na sedačku a čekal, až se vrátí. Po chvilce se vrátila i s lékarničkou a začala mi ošetřovat ty rány. Občas jsem sykl, protože to štípalo a tak. Miluju ji. Miluju ji tak, jako nikdy nikoho. Musím ji od jejího táty nějak dostat, ale jak. Musím něco vymyslet.