Danger love [Czech fan fiction with One Direction]

7. díl

*z pohledu Ronnie*

Když už nešlo utéct a já jí to musela říct, muselo to být zrovna v nemocnici.

„Tori…Já…Víš…Já…“ když do k nám vkročila sestřička s tím, že je po návštěvních hodinách a řekla Tori, ať přijde zítra.

Tori pomalým krokem odešla a já zůstala v místnosti sama. Zase.

Proč jí to prostě neřeknu? Copak je to tak těžké? Nemůže to být těžké, jen nepochopitelné. Zamračila jsem se. Já se přece tolik nezměnila. Nebo jo? Co se to semnou děje? Opíjím se, vyspala jsem se skoro s klukem, kterého ani neznám! Zavřela jsem oči a nechala spánek ať mě pohltí.

Probudila jsem se v noci. Vyhoupla jsem se do sedu z noční můry, která mě děsila víc než cokoli jiného. Rozkoukala jsem se po místnosti a zaměřila jsem se jeden z rohů, který se mi nezdál. Potom jsem spatřila okno, plně otevřené dokořán. Otřásla jsem se. Chtěla jsem někoho zavolat a tak jsem hmatala okolo sebe, abych našla nějaký ty knoflíky, které by zavolali sestru.

„Marná snaha,“ pronesla osoba schovaná v rohu.

Měla jsem co dělat, abych nevyjekla.

„Takovou vystrašenou si tě přesně pamatuji,“ zasměje se.

Rozšířili se mi oči. Naskočila mi husí kůže.

To ne. To nemůže být on. Má být mrtvý.

„Moc si mi chyběla,“ řekl a vyšel z rohu do měsíčního svitu.

„To snad není možné,“ vydechla jsem.

„Brácha po mě vzkazuje, že tě pozdravuje Vero,“ otřásla jsem se. Vero? To nemyslí vážně!

„Justine,“ sykla jsem naštvaně.

„Hi Shawty,“ zašklebil se.

„Chceš jednu dostat?“ zasyčela jsem.

„Od tebe? Klidně.“ potichu se zasmál a začal se přibližovat.

„Žiju jenom díky dobrému hereckému výkonu a talentu,“ pošeptal mi do ucha.

„To určitě,“ protočím očima.

Styl mého bratra. No paráda.

„Učíš se od idiota, víš to?“ zabručela sem a snažila se od sebe odtáhnout. Chytl mi ruce.

„Nebraň se. Stejně odjedeš semnou,“ pousmál se.

„Co? Já nikam nejdu!!!“ začala jsem protestovat.

Nejspíš chyba, protože mě ihned na to políbil.

„Myslíš, že tě nedokážu umlčet?“ zavrčel a snažil se bez velkého ruchu, abych se dostala z postele a posléze i z nemocnice. Možná jsem to měla tušit a říct to Tori hned. Teď je na to pozdě.

„Ta holka…“ nadhodil Justin, který momentálně ležel na nemocničním lůžku, zatímco já se převlékala do potrhaných džínsů a Justinovi kostkované košile, „nic neví?“

„Ne,“ zesmutnila jsem.

Jsem blbá! Měla jsem jí to říct.

„Vypadá to, že jste byli opravdu dobré kamarádky.“ poznamenal.

Zamrazilo mě, když zdůraznil slovo “byli“.

Když jsem byla hotová, byla jsem dost unavená a trochu mimo. Ale podle Justina dost na to, abychom utekli.

„Oknem?“ zaúpěla jsem.

„Máš s tím problém?“ poznamenal a čekal až začnu.

Přísahám, jestli ještě jednou uvidím svého bratra, kopnu ho mezi.

Jakmile jsem byla skoro na zemi nevydržela jsem to a pustila se.

„Bacha,“ pronesl Justin, který skočil hned po mě a chytl mě.

„Štveš me mladej,“ sykla jsem.

„Nápodobně.“ zašklebil se.

*z pohledu Niall*

Ležel jsem na posteli v pokoji s klukama a zíral jsem do stropu. Tohle všechno, co se dělo bylo šílené.  Všichni jsme mlčeli, protože po tom, co byla Ronnie v nemocnici, bylo cítit domem napětí. Tori se za ní dnes vydala a my jsme zůstali v pokoji a mlčeli.

Když mi během dalších pěti minut začal vyzvánět mobil.

„Tori?“ zeptal jsem se a tím jsem získal Harryho pozornost.

„N-Nialle, ona…Ona je pryč!“ a rozplakala se do mobilu.

„Jedeme do nemocnice,“ vyhrkl jsem do mobilu a vstal z postele.

Do dveří vešel Vinno, celý rudý vzteky. Všichni jsme polkli.

Že by na mě a Tori přišel?