Danger love [Czech fan fiction with One Direction]

15. díl

*z pohledu Liam*

„Co tady děláš?“ zeptal se na mě. A mile to zrovna nebylo.

„Já ti nevím,“ zamyslel jsem se, „bydlím tu? Třeba?“

„Kde je Ronnie?“

„Kde máš Taylor?“ odseknul jsem. Už vím, proč jsem s ním kontakty přerušil. Nezmněnil se.

„Jak víš o Taylor?“ zarazil se.

„Možná proto, že je blondýnka, je milá a příjemná…Co to kecám. Je to jen beránek pro tebe od Louise, abys nechal Ronnie.“

Čekal jsem na jeho odpověď. Nemohl jsem věřit tomu, že mu Ronnie vše řekla a on? Dělá jakoby nic. No tohle není žádná lehká věc, aby na sebe nedával pozor. Celé město v podsvětí ví, kdo je a co se musí udělat.

„To je blbost! Ronnie je vevnitř?“

To je…Idiot. Nikdy jsem si nemyslel, že to znova řeknu, ale je to debil. Pořádný debil.

„Ronnie je u Justina. Justin jí před pár hodinami volal a během pár minut odešla. Potom mi zavolala, že je Louis ve městě. A ty si s tím pořád nic neděláš! Bože, proč jsem tě jen pustil na svobodu?“

„Protože za nás Vinno zaplatil kauci.“ vyplázl na mě jazyk a já měl co dělat, abych mu doopravdy jednu nevrazil.

-flashback-

Byl jsem jedním z policistů, co měli za úkol tým zlodějů vypátrat a zavřít. Já jsem měl tu smůlu, kvůli tomu, že Josh onemocněl a já to za něj musel vzít. Jinak bych u zatýkání vůbec nebyl. Pamatuji si ten slunečný den, kdy jedna žena oznámila, že vedle jejího pokoje se něco děje. Já, Andy a ještě jeden jsme si mysleli, že jde jen o nějaké opilce, už z toho důvodů, že hotel byl u pláže a začali prázdniny.

„Otevřete, policie!“ zkusil jsem slušně zaklepat na dveře.

Něco se z toho pokoje ozývalo, ale nezdálo se, že by někdo ty dveře šel otevřít. Andy, ten nikdy neměl trpělivost a během pár minut byli dveře vyražené a my vešli dovnitř. Mezitím jsem zkontaktoval ještě pár jednotek, protože to, co bylo na stolu, to jsem viděl. Ve zprávách. Podíval jsem se na další dva kamarády: „Buďte opatrní.“ zašeptal jsem. Během minuty jsme měli v poutech Nialla a Zayna. Ale jeden chyběl. To štvalo zase Andyho.

„Kde je? Kde je ten poslední?“ když se odpovědi nedočkal, vzali jsme je a odešli z hotelového pokoje. Venku už bylo plno policistů, lidí a novinářů. Paráda. Bulvár. Oba zloději už byli v autě a já se rozhlížel. Za mnou jsem viděl pohyb. Viděl jsem Harryho, jak se drží u zdi za velkým keřem. Viděl mě a já viděl jeho. Byl poslední. Potřebovali jsme ho chytit. Oni to potřebovali. Já ne. Rozhlédl jsem se znova, jestli mě nikdo neuvidí, ale všichni se zajímali jen o svoje postavení v zatýkání. Otočil jsem se na Harryho. „Běž!“ naznačil jsem mu. Už se otáčel, když jsem zaslechl jednoho z kolegů, jak nahlas vykřikl:„Támhle je! Chyťte ho. Už nám neutečou!“ a já věděl, že dnes už se ven nedostane. 

Během pěti dnů jsem byl za stolem a papíroval. Moje oblíbená část téhle práce. Papíry, papíry a papíry. Blížila se už půlnoc, když na stanici vešel starší muž a na stůl dal pěkný balík peněz.  Věděl jsem, že tolik peněz stojí jen jedna kauce.

-konec flashback-

*z pohledu Ronnie*

Louis. Louis. A ještě jednou…Louis! Umí taky něco jinýho než mě štvát? Justin, já a teď Harry? Umí vůbec myslet sám za sebe a nedělat ze sebe loutku? Co po mě vlastně chce? Proč mě nenechá žít? On může a já ne? Já se musím plazit po zemi? To chce? Byla jsem v pokoji s Justinem, který i přesto, že ho jenom praštil utrpěl otřes mozku. Špatně dopadl. Měla jsem toho akorát dost. Věděla jsem, že je ve městě a věděla jsem, že nás sleduje. Byla jsem rozhodnutá? Chce to? Má to mít. Ještě jednou jsem stiskla Justinovi ruku a potom jsem odcházel z pokoje a následně i z nemocnice. Před tím, než jsem doopravdy nemocnici opustila jsem si dala do uších sluchátka. Hřmělo. A já se i když to nerada přiznávám, bouřek bojím. Musela jsem se uklidnit. Na svém mobilu jsem naladila jednu z mých oblíbených písní. Vlasy jsem si dala do neupraveného culíku. Hlavu jsem si zakrývala kapucí. Nepršelo. Já vím. Ven jsem vyšla spolu s další osobou, měli jsme podobnou cestu. Postava, ale zrychlovala a tak jsem byla zase sama. Opuštěná. Nechtěná. Nenáviděná. Potom jsem si všimla světel. Zaostřila jsem. Ten řidič sledoval tu postavu, co se snažila dostat se domů. Všimla jsem si toho. To auto měl táta. Vezl nás na zadním sedadle. Usmála jsem se. Louis. Myslel si, že ta osoba přede mnou jsem já. Neznal mě. On mě vážně neznal.  Došla jsem až na kraj chodníku. Po mé levici se objevil chodník. Otočila jsem se, aby to vypadalo, že chci přejít a čekala jsem, až Louis zastaví. Louis měl rád rychlou jízdu. Táta byl ten opatrnější, ale když Louis vyhrál zápas ve fotbale a seděl ve předu jel rychle. Rychle a bezpečně. Louis, ale takový není.  Hlavně, pokud je zaslepený. Auto se řítilo rychle, rychleji než má. A já si toho byla vědomá. Nikdy jsem si neuvědomila jako teď, jak mi starší bratr chybí. Jak mi spadla zmrzlina a on mi dal svojí. Jak jsem při kopané spadla a on mi pomohl se zvednout. I přes to, že dávali fotbal, on mi to přepnul na pohádku. Při těch potlačených vzpomínkách mi došlo a co jsem celý svůj život přicházela. A po čem jsem toužila. Ani jsem si neuvědomila, že to tolik chybí. Že pro mě tolik znamená. Bolí mě ho vidět takhle. A proto, to vlastně dělám…

“When I look at my life and the seasons that change The one thing that stayed...is you…“

Blížil se. A já “nešťastně“ zakopla. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Ale muselo to tak být.

“You take me there to the place where I can dream my dream…“

*z pohledu Louis*

Nemohl jsem to zastavit. Někdo prostě zakopl a prostě spadl. Přímo přede mě! Zabrzdil jsem.

Slyšel jsem jak se z mobilu linula hudba, když se sluchátka násilně odtrhli. Musím zavolat pomoc.

Přiblížil jsem se a otočil tělem, tak, abych viděl o koho jde.

„Ronnie…“ hleděl jsem zděšeně na sestru, pod kterou se hromadila krev.

“You take me there“