Danger love [Czech fan fiction with One Direction]

17. díl

*z pohledu Zayn*

V nemocnici jsme byli opravdu skoro všichni. Mě a Harrymu zavolal Louis s tím, že je Ronnie v nemocnici. Jakmile jsem to slyšel, nevěděl jsem, jestli za to může Louis, který šel po ní jako kočka po myši nebo za to může osud nebo já nevím. Odešel jsem z domu, jak jen to šlo. Před nemocnicí jsem viděl Harryho spolu s nějakým chlápkem. Společně jsme vevnitř potkali Louise a Justina, který byl v nemocničním a sotva chodil. Přesto tam byl.

Rozhlédl jsem se. Dva lidi jsem stále neviděl.

„Kde je Niall?“ rozhlížel jsem se s nadějí, že ho najdu, jak vychází z bufetu.

Všichni mlčeli a nikdo mi nedokázal odpovědět. Nakonec to ticho prolomil bratr mé kamarádky, která právě ležela v nemocnici po nehodě.

„Volal jsem Niallovi i Tori. Volal i Justin. Nezvedají to.“ zamračil jsem se. Když to nezvedli jednou fajn, ale podruhé taky nic? Harry, který už nevydržel sedět si sedl vedle Louise, který nevypadal zrovna nadšeně z toho, že sedí vedle něj. 

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se šeptem Harry.

„Už nic vážného…“

„Kóma jako není nic vážného?“ podivil se Louis s naštvaným pohledem.

„Tak se uklidněte! Tohle nikam nevede a Ronnie by vám dala, kdyby vás viděla.“

Všichni na mě hleděli s naštvaným výrazem, ale postupem sekund se jim vrátil ten zadumaný. Nemohl jsem uvěřit, že by to nezvedli. Byl jsem naštvaný za tu blbost, kterou Ronnie udělala, aby nám to v podstatě “ulehčila“. Niall, který tu mohl i s Tori dávno být mi taky pil krev. Musel jsem to ze sebe dostat.

„Jdu si zapálit. Hned jsem zpátky.“

„Počkej! Jdu taky!“ vstal Harry a dohonil mě.

Zatímco jsem kouřil jednu cigaretu za druhou, Harry jen tak postával vedle mě a nedivil bych se, kdyby se o zeď za námi neopřel.  Vydechl jsem další oblak kouře a zamyslel jsem se nad tím, co se za poslední měsíce stalo. A toho, co se stalo, málo doopravdy nebylo. Kdybychom si neudělali pauzu, kdyby nás nechytli. Ale je to pouhé kdyby, protože to, co se stalo změnit nemůžeme. Bůh ví, jak se to teď začne vyvíjet.

„Proč jsem takový idiot…“

Otočil jsem se na mého kamaráda v domnění, že…Ale to  je jedno.

„Hm?“

„Zval jsem nás k mafiánovi. Niall se zamiloval do jeho dcery. Já Ronnie přehlížel, protože jsem žárlil na toho spratka, který je stejně v nemocnici. Je v kómatu. Já se s tebou stojím venku. Jsem kretén…“ zakroutil jsem hlavou. Tohle snad není ani možný.

„Skončil si?“ odsekl jsem.

„Co?“

„Možná si debil, kretén, idiot, ale můžeš to napravit. Můžeš začít znovu.“

„Malik má zase psychologické období?!“ ušklíbl se na mě a já i přes vážnou situaci se musel zasmát.

Dobrá nálada netrvala věčně. Speciálně, když mi začal vyzvánět mobil. Tu melodii jsem měl rád. Připomínala mi můj život. ,When the curtain’s call, Is the last of all. When the lights fade out. All the sinners crawl. So they dug your grave, and the masquerade. Will come calling out at the mess you made,

„No?“ zavrčel jsem. Bylo to schválně. Bylo to trochu zlý, ale on si to dneska zasloužil.

„C-co se stalo? Děláš si srandu? Prozvonil vám snad každej! Justin, Louis…A ani jeden to jako nezvedl? To snad nemyslíš vážně!“ 

Nesnášel jsem vymlouvání! Akorát mě to víc rozhodilo. Zrovna od Nialla bych to nečekal. Vždycky všechno řekl na rovinu. Teď? Na jazyku hledá výmluvy.  Harry mě sledoval. Podle jeho výrazu mu docvaklo s kým rozhovor vedu. 

„Nialle, to už vážně nemá cenu. Když sme vás potřebovali, nepřišli jste. Už nemusíte. Co se stalo? To nic není. Pokračujte v tom, co máte v plánu. Spíš co proběhlo. Nenechte se rušit.“  než stačil odpovědět, hodil jsem mobilem o protější zeď. To už na mě kudrnáč hleděl vystrašeně. V žilách mi koloval adrenalin a já se potřeboval rychle zklidnit.

„Kurva!“ ulevil jsem si. Nepomohlo to a tak jsem pokračoval.

„Naše…Přátelství…Je…V…Prdeli…Sakra,“ při každém slovu jsem vrazil pěstí do zdi.

Bolest, která postupovala z ruky dál nebyla taková, jakou já jsem prožíval uvnitř sebe. Vždy jsem očekával, že se to stane. Nikdy by mě nenapadlo, že skončíme dřív než jsme začali.

*z pohledu Louis*

Zatímco Justin odešel do svého pokoje, protože nebyl ještě úplně fit, já seděl naproti dveřím, kde ležela Ronnie. Co jsem to udělal?! Justinovi jsem uvěznil bratra a řekl jsem mu, že jsme ho popravili. Ronnie jsem málem zabil a…Proč?! Z kapsy jsem vytáhl její poničený mobil. Vzal jsem si ho do kapsy dřív, než si toho někdo všiml. Zapnul jsem ho. Začal jsem ho projíždět. Hovory, smsky. Videa, fotky…

Nemohl jsem ani věřit, jak moc šťastná byla.  Zprávy, které jí přišli jí pokaždé museli potěšit. Já na ní léta zapomínal a nechal jí radši sledovat, než abych přišel osobně. Došlo mi, jak moc se podobám strýci. Neničil jsem život jenom jim, ale i sobě. Chvíli jsem ještě přemýšlel nad tím zlým, co jsem udělal než mě vyrušili doktoři, kteří vletěli do pokoje 265. Zastavil se čas. Voda přestala téct. Viděl jsem z otevřených dveří jeden z přístrojí, který oznamoval jednu věc. Srdce se zastavilo.

Chtěl jsem se tam dostat. Musel jsem.

„Louisi, co se děj…Ne!“