Za hranice možností

1. Žavy začíná

"Žavy" Ozvalo se mi kdesi od nohou. "Žavy heeej. Vštávej. " Ozvalo se znova a já jen matně zase procitl. Otočil hlavu od toho protivného hlásku, jenž se mě marně pokoušel probrat. U mých nohou se prohloubila matrace a pomalu se něco, teď už mi bylo naprosto jasný co, plazilo od mých nohou až k mé hlavě. Naprosto nenápadná Jay. Fakt. Sedla si mi na břicho a začala do mě rýpat tím malým prstíkem, jako už je zvyklá to tak zkrátka dělávat. Lehce jsem sebou cukl, protože mi prstíkem zaútočila na žebra. Moje ruka poslepu nahmatala tu jeji a odstrčila ji.

"Uhmm.." Vrčíc na ni jsem se odhodlal pootevřít oči. Ona si fakt pokoj nedá. Samozřejmě. Seděla na mně. Malá, velice drobná dívka s kostnatýma rukama a nohama. Její sněhově bílé vlásky byly rozlítané do všech stran, a i přes to ten nejspokojenější úsměv. Na sobě měla ještě pyžamo. Bílý, s černýma tečkama a na bříšku potisk dvou dalmatínů. Musel jsem se nad tím pousmát. Její nejoblíbenější pyžamo, skoro nikdy ho nesundavá. "Jay.. Jdi... " zavrčel jsem tichounce a ospale. "Kolik je ? " koukla ke stolku u postele, odemkla mi mobil.

"Padešát padešát. " ozvalo se pak tónem, jenž měl být snahou seriozního jednání. Aha. Já zapomněl. Tři roky starý dítě mi asi jen těžko poví, kolik je. S námahou jsem se natáhl po mobilu a koukl na čas, abych se to už tedy dozvěděl. Pět třicet. Opravdu? Hlava mi okamžitě klesla zpátky do peřin. Tu malou potvoru jsem chytl v pase a stáhl si ji k sobě a rovnou pod peřinu. Chvilku se se smíchem vzpouřela a snažila se dostat pryč z mého sevření, ale marně. Nakonec si vlezla do mého objetí a spokojeně ještě na chvilku sunula. Díky bohu. Dneska je sobota. Myslím. Nejsem si jistý. Dny se mi ještě občas pletou, utíká to hrozně pomalu. Ale hlavní je, že nemusím do školy. Je to nehorázná nuda, až na fyziku a matiku. To jsou jediné dva předměty, které zvládám a mám je rád. Tak například na jazyky jsem lempl. ANI ZA BOHA NEJSEM SCHOPNÝ VYZNAT SE V JAZYCÍCH. A už z tohohle důvodu jsem opravdu rád, že máme už v šestý třídě fyziku. To je totiž jediný důkaz toho, že nejsem až tak hloupý a divný, jak by se mohlo na první pohled zdát.

****************************************************************************************

"AH"
Probral jsem se Na trávě, kolem mě se neslo několik hlasů. Všechny jsem rozeznat nedokázal, ale kupříkladu hlásek mé malé sestry jsem poznal s přehledem. Chvilku mi trvalo, než jsem zaostřil na okolní svět. Dlouhou dobu jsem totiž neviděl nic, než rozmlžené barvy mísící se s hvězdičkami . Když jsem se vzpamatoval, naskytl se mi pohled na ni a jednoho z jejích mála kamarádů. „Jay" zasípal jsem nespokojeně. Hlava mi třeštila a v uších se ještě ozývalo pískání. Ona seděla vedle mě a plakala. „Co je?" Pomalu se mi podařilo posadit se, oba vypadali naprosto vyděšeně, což upřímně řečeno tak trochu vyděsilo i mě. Ihned jsem si musel protřít oči, kvůli nepříjemné kapalině, jež se mi do nich rychle nahrnula z čela. Ruce jsem měl v okamžiku celé od krve . Ta mi do nich začala stékat znova. Sakra co to je ? Opatrným dotekem jsem nahmatal ránu na čele. Od čeho, to nemám nejmenší ponětí, ale bolelo to neuvěřitelně. Moje malá sestra se pomalu rozmluvila.

„V...víš... omylem. Omylem jsme tě...uhodili. „ Šeptla. Nechápavě jsem nadzvedl obočí. S tím jsem ale přestal ihned, jak se dostavila ta neskutečná bolest z čela. Uhm..

„Co...? Čím?" Promnula si oči od slz a nešťastně zavzdychala.

„Větví." Šeptla znova, trochu neochotně. „B...byli jsme s Kaiem na ..na stromě a ty jsi... chtěl jsi mě sundat dolu ...ale já nechtěla, stál jsi pod námi a ..natahoval ke mně ruce. Ale...já..já stále nechtěla. Omylem se pod Kaiem odlomila větev, když lezl za mnou a ta větev spadla na tebe, srazila tě k zemi." Řekla trochu plynuleji a méně sekavě, ale i tak si do toho občas vzlykla. Jen jsem tiše vydechl a kývl. Tak, co nadělám. Je jí pět let. Tohle se zkrátka stává. Vstal jsem a chytl ji za ruku. Tak nějak se mi vybavilo i to, proč je tady Kai a co jsou začty cizí hlasy ozývající se ze zahrady . Máme dneska oslavu, mamka s tátou slaví výročí. Pomalým krokem jsem se rozešel zpátky do přední části zahrady, kde celá událost probíhala. Z čela mi stále stékala krev. Všichni naši známí se bavili u nás na pozemku, pili a veselili se jak jen bylo možné . Když mě uviděli rodiče, zřejmě vás asi moc nepřekvapím, byli zděšení. Mamka přeběhla k nám se sestřičkou a začala si prohlížet ránu.
Trvalo mi opravdu úmornou dobu, než se mi podařilo vysvětlit jí, že jsem v pořádku. Malá jí převyprávěla nehodu.
Seděl jsem na kraji vany a sledoval tu malou sněhovlasou dívku, jež seděla vedle mě a držela mi ruku. Což dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Mamka, zkušená lékařka, mi šila ránu. „Mami ? proč už mi to konečně nepovíš ?"

„A co broučku ?" Otázala se se stále naprosto soustředěnou tváří.

„Proč máme s Jay bílý vlasy, když ty i táta je máte úplně normální. A já mam ještě k tomu černý oči. Proč?"

„Ale zlato. Tohle jsem ti přece říkala už tolikrát." Pousmála se na mě a já jen mlčky kývl. Sklopil pohled.

„Genetická mutace"

„Ano, jak jsem ti to říkala. Už asi tisíckrát." Zasmála se, když dokončila své dílo. ...

*************************************************************************************

"Xaviere ? " ozval se zezdola hlas mé matky. Jen jsem se zvedl ze židle a koukl na hodiny. Přes hlavu si přetáhl triko a rozešel se rovnou k nim dolu.

"ano mami? " houkl jsem cestou ze schodů. Ona mlčela, sečkala, než dojdu dolu úplně a pak kývla hlavou, abych se dostavil za taťkou. Prošel jsem kolem děvčátka, které sedělo na gauči a snažilo se nahlas pročítat knihu plnou pohádek. Už jí to celkem jde. Už je ve druhé třídě, chytrolínka malá. Zatím jí to jde lépe, než to šlo ve druhé třídě mně. Nojo, jeden chytřejší holt být musí.
Otec seděl v kuchyni a pročítal si jednu ze svých knih. Je to velký čtenář. Opravdu. Za život bych nepřečetl tolik knih jako on za měsíc. Pokynul mi hlavou na pozdrav a vydechl. Postavil se. "Ahoj" šeptl jsem k němu s poloúsměvem. Byla to zvláštní atmosféra. Nevěděl jsem, co čekat. Odložil knihu a pečlivě ji založil kouskem papíru. Sáhl si do zadní kapsy, kde si zahákl prsty, jak to obvykle dělává.

"Poslyš. Něco bych ti chtěl předat Xaviere. " Šeptl, rozešel se směrem ke garáži a já hned za ním. Tam se zastavil a zavřel za námi. Já se jen mlčky poohlédl za dveřmi s pocitem, že jsem lapen v pasti, pokud na poslední chvíli neproklouznu pod dveřmi garáže ven. Co straším , je to jenom táta, nic tak hrozného mě čekat přece nemůže. "Poslyš," vytrhl mě jeho hlas z hloubavého přemýšlení "původně jsem ti to chtěl dát až k osmnáctinám. Ale co už. Dám ti ho dnes. Protože se s maminkou chystáme na výlet a nevíme, jak dlouho to zabere. Chci, abys ho měl pro případ nouze. Nese s sebou jistou míru zodpovědnosti, pro mě duševní klid, že se o sestru dokážeš postarat kdyby bylo nejhůř. Měj ho u sebe co nejvíc to půjde." pomalu mi do dlaní vložil nůž. Byl to klasický nůž s lehce zakřiveným ostří a ostrou špičkou. Jeho čepel se dá schovat k rukojeti. Vystřelovák. Jeho dar mě velice překvapil. Zároveň mě ale uklidňoval fakt, že to není nic horšího než předávání nože.

"Děkuju za důvěru " Usmál se a já na něho. Pokynul hlavou a hned jak jsem si svůj nůž zasunul do kapsy, objal mne. A já jeho....