Za hranice možností

36.Jasmine

"Zavy, lásko" Pojednou jsem zaregistroval jak divoce dýchám a že jsem se probral ze spánku. "Zavy, copak je.. Něco se ti zdálo ? hrozně jsi se smál." Vzpomněl jsem si na prsty, co mě ještě před malinkou chvílí ve snu divoce lochtaly. Otevřel jsem oči a podíval se na Bell ve snaze uklidnit svůj dech.

"Jo, to byl jen sen."

"A copak se ti zdálo ? " Zajímala se. Dost jsem váhal, jestli je dobrý nápad vyprávět o její zesnulé těhotné sestřičce. Chtěl jsem jí ponechat dobrou náladu.

"To nic, někdo mě zlobil." Zasmál jsem se. " Jak je ti? Bolí to hodně ? " Prohlížel jsem si její bříško. Už bylo těsně před porodem. Ale nebylo tak veliké, jak jsem čekal.

"Ale ne, není to tak zlé." Vždycky se mi těmi slovy snažila ulehčit, protože věděla, že se trápím, když má bolesti. Vzal jsem si její ruce do dlaní a políbil je. "Jsem na tebe pyšný." Radostně se usmála a zůstala přitulená. "Clark se každý den vyptává, jak to s tebou je, jestli jde všechno dobře." Začal jsem zamyšleně a nepotřeboval ani odpověď , abych mohl pokračovat. " za poslední dva roky se hodně změnil. Tak vytrvalého člověka jsem jaktěživ neviděl. Den co den se modlím, aby se konečně udál zázrak. Když už se mu podařilo získat všechny materiály k tomu, aby dokázal oživit téměř mrtvé tělo, jako to tehdy udělal jeho stvořitel, tak ať to k něčemu je, proboha. Jediný den od té-" chvilka zamyšlení, "-nehody na tu práci nezanevřel. Věnuje se tomu přes noc i přes den. Vždyť Hotelu už téměř šéfuju já. Však, kdo pořádá dražby holek ? Kdo vyřizuje veškeré obchody s farmaceutiky ? Kdo ? já, Bell. Vždyť ty víš. Spává míň, než by měl. " Chvíli jsem popadal dech, vždycky se u toho tématu rozčilím nad nespravedlivostí života.

"Ano, ohledně toho, Zavy" Konečně měla prostor taky mluvit. " Volal Clark, ale ty jsi spal, tak jsem mu to zvedla a říkal, že opět dostal nový nápad, jak to postrčit. Jako vždycky doufá, že už našel řešení. Tak od tebe něco chce jen ověřit. Ozvi se mu pak. Je to nová naděje. " Zářivě jsem se usmál. S touhle informací se mi srdce zase rozplanulo. Do hlavy se mi nahrnul adrenalin.

"Musím se tam za ním taky už jet podívat. Chci ho podpořit zase."

"Už jsi byl za Jay ? " Vytáhla téma, kterého jsem se bál jako čert kříže. Myšlenka, že ubližuju někomu, koho miluju, mě ničila. Pochopila z mého výrazu. "Slíbil jsi mi to." Naléhala. Když přišla ona o svoji sestru, nějak lplěla na tom, abych já s tou svojí vedl dobrý vztah. To, že se s Jay nebavím, zjistila až sakra dlouho poté, co se to stalo. Díkybohu. Dneska už z toho nejsem tak napjatý, jako tehdy, to bude asi tím rozdílem 730 dní.

"Zajdu." Odpřísáhnul jsem se, aniž bych tušil, že po těch slovech mě vykopne z postele a bude čekat, že to udělám okamžitě. Nezbývalo mi nic jiného, než si obléci džíny, čisté triko a klíčky od auta. "Kdyby se cokoliv dělo, zavolej mi, prosím. " Souhlasila a já mohl jít pryč.

Když jsem otevřel dveře, málem se mi rozskočilo srdce. Dva roky. Vešel jsem dovnitř a téměř ani nedýchal. Tvář mi zbledla jako nikdy. Dva roky. Prsty závisláka se třásly. Oči klouzaly po zemi. Dva roky.
Nebyla tam. Tam, ani dole, takže vyvstává otázka.. kde je ? Postel si při odchodu ustlala. Vždycky jsem jí doma nadával, že si musí uklidit, aby se rodiče nezlobili. Na stolku u postele měla fotky. Každou fotku jsem dobře poznal. Poznal, protože jsem je fotil na svůj mobil. Ona je přeci neměla. Chvilkově mě napadlo, že by si prostě nechala od někoho sehnat ty fotky. Ale když byla ochotná udělat tohle, proč nikoho nepožádala o adresu ?

Tak slušně sis ji vychoval...

Položil jsem si hlavu na polštář.

Tehdy jsi jí vzal pannenství...

Ozvalo se cvaknutí kliky a já už se nedokázal ani pohnout. Oči zůstaly zavřené. Můj neklidný dech a bušící srdce museli slyšet až do Ameriky. Žádný výkřik. Nic.

Tohle si nezasloužila...

Když jsem se konečně podíval jejím směrem, držela tam kliku od dveří, div ji skoro nerozdrtila. Klouby jí bělaly. Napřáhl jsem samovolně ruku a doufal, že ucitím tu její. Pustila kliku a přešla ke mně. Třásla se. Nesebrala v sobě jedinou kapku síly na to, aby mi dal alespoň facku.

Tak moc tě milovala...

Chtěl jsem jí říct, jak strašně se jí za všechno omlouvám, jak bych chtěl vrátit čas. Teď , když ji vidím, nedokázal bych ji opustit ani na vteřinu. "Je z tebe velká slečna " Zasípal jsem skrz sevřené hrdlo. Pomalu mi vložila ruku do dlaně. Studenou ruku. Plakala, možná nenávistí, možná steskem, možná radostí, ale plakala. Držela se mi v klíně dlouhé minuty, snad hodinu a víc.

Pouto nebylo přetrháno..

"Cokoliv si budeš přát.." Po té době už se mi hrdlo uvolnilo, do obličeje se mi vrátila moje normálně vybledlá barva. "Ať to bude cokoliv.. "

"Už to nikdy nedělej. " V jejím zlomeném hlase byla nenávist. Ale byla to nenávist vykvetlá z lásky. Ze strachu a posledních zbytků naděje. A pak. Pak jsem jí musel od začátku až do konce vyprávět, co se se mnou tehdy stalo, co se stalo s Bellou a proč jsem se už neukázal. Snažil jsem se , aby pochopila, že jsem to dělal proto, abych jí neublížil a ona mi naoplátku vysvětlila, že moje řešení ji bolelo milionkrát víc.

Ach, hloupý Zavy..

A mé obavy se naplnily. "A jak to bude mezi námi ? Miluješ mě ještě ? " Zachvěla se. Nebyl jsem silný. Neměl jsem po tom všem odvahu odporovat svému srdci. Lhal jsem hlavě, srdci i penisu. Snažil jsem se nalhávat si, že mě nevzrušuje. Ale nebyla to pravda a v téhle situaci jsem neměl jedinou možnost neříct pravdu.

"Jasně že jo. Miluju. "

"A Bellu ?"

"Miluju"

"A to dítě? "

"Miluju"

"A koho nejvíc ? "

"Všechny stejně " Nešlo se rozhodovat. Pochopila moji odpověď. Věděla, že nemůže chtít víc. Abych miloval JEN JI. Byla chytrá a s touhle odpovědí byla spokojená. Snad si i uvědomila, že sexuální život pro ni taky nekončí, pokud se zasnaží a udělá na mě oči.

Ach, jak jsi slabý....

No a konečně přišla moje chvíle. "Ano ? " Zvedl jsem hovor "

"Miminko je na cestě , sejdeme se v nemocnici , miluju tě. " Zavolala mi Bella ze záchranky a to byla konečná.

******

Byl jsem tam pro ni. Držel ji a snažil se jí zbavovat bolestí. Nevím, pro koho je to větší utrpení.

Stál jsem tam a poprvé si bral svoji malou holčičku do náruče. "Jasmine, vítej mezi námi." Usmál jsem se. Byla tak kouzelná. Malé andělské tělíčko měla zabalené do růžové dečky a já se cítil větším, než kdykoliv jindy. Silnější pocit štěstí už nemůžeš zažít. Zvedl jsem hlavu ke svojí dívce.

"Bello ? "

"Bell?"

" Doktora! "

........